číslo 7

vyšlo 6. 2. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča, básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Úvaha o novinářských úvahách

Výjimečně jsem se zamýšlel ne nad tím, o čem vám budu psát, ale nad výsledným tvarem napsaného. A přiznal jsem si, že tento novinářský útvar, sloupek, jakkoli považovaný dnes leckdy spíše za fejeton (asi proto, že ani čtenářského času není ve stále zrychlující se době nazbyt a i věkovité žurnalistické žánry tak procházejí procesem zestručňování), nejen rád píši, ale stejně rád čítám. O tom, že nejsem sám, svědčí hotová konjunktura těchto a podobných "úvahových forem" především v tištěných médiích. A je to tak snad i dobře. Neboť žijeme v době, jež se jaksi ostýchá vyjádřit se k sobě samé prostřednictvím "velkého" umění. Jako by se zdála sama sobě být natolik ideální, že přestala cítit potřebu vlastní reflexe. Zřejmě proto se dnes daří uměleckým žánrům, jež nechtějí nic sdělit, jejichž záměrem je dokonce jakéhokoli společenského poselství se vyvarovat: thrillerům, fantasy-ságám, muzikálům, hororům, melodramatickým televizním seriálům a v posledku i počítačovým hrám, při vší "sofistikovanosti" stále jen a pouze účelově hravým. Umění, které už dávno předávno ztratilo svou funkci národně a společensky výchovnou, rezignovalo nyní i na roli provokujícího hybatele dění, či přesněji: doprovokovalo se k samoúčelům s jepičím trváním, nikoho už neprovokujícím. Shlédneme-li lecjaký takový mladicky ambiciózní a přitom sponzorsky bohatě obdařený experiment, můžeme nabýt pocitu, že k vyjádření sdělených myšlenek by posloužil případněji, ergo levněji papír s tužkou. A to, co zbývá, stalo se namnoze uměním jen pro samotné umělce. Kupříkladu poezii bohužel čte dnes ještě méně lidí než ji - především v časech mladických vzletů - píše. Ostatně i svého jména hodný prozaik ztratil dějinami stvrzenou výsadu poradního hlasu společnosti, a nespokojeně se ošívá nad tím, že jeho namáhavá řemeslná práce, jakož i umělecké cizelování tvaru myšlenek, má za následek přinejmenším oněch pověstných pouhých patnáct minut slávy.

Co tedy zbývá, chceme-li vyjádřit svou nespokojenost se stavem věcí a vlastně: chceme-li se vyjádřit vůbec? Prověřena dokonce i časy nesvobod a cenzur, nabízela se k takovému účelu forma napůl privátní, napůl umělecká: dopis. Leč dnes zachází na úbytě i svébytnost kdysi ceněné "dopisové literatury", vytlačena vpádem jazykově bizarních esemesek. Sdělte však jejich prostřednictvím někomu názor na život, dobu, člověka a svět alespoň v přibližné míře složitosti, jíž tyto veličiny - navzdory zjednodušujícím silám současnosti - stále ještě oplývají! Cítíme sami, jak se takový pokus o vzájemnost bez háčků a čárek stává pouhou komunikací. Takže znovu: co zbývá? Jistěže ne jako občasný pisatel, ale jen jako náruživý čtenář sloupků a fejetonů jsem dosud přesvědčen, že jsou to ony, které mohou i v době internetu promlouvat kultivovaně a autorsky odpovědně, že chtějí být oněmi odeslanými dopisy, obsahujícími jak vyhraněné otázky, tak výzvy k lidské vzájemnosti...