číslo 8

vyšlo 13. 2. 2006

Pořiďte si

NOVÉ ZVUKOVÉ NOSIČE

Flekovská elegance Ivo Viktorina

Skladatele, zpěváka a multiinstrumentalistu Ivo Viktorina znají posluchači, kterým zůstaly pod kůží písně AG Fleku, zlínské folk-rockové jistoty 80. let, ale také majitelé vynikajícího, byť médii spíš přehlédnutého alba Waltz, kterým se před pár lety "flekovská osa" Viktorin - Táborská - Markytán opět výrazně připomněla. Zpěvačka Blanka Táborská a kytarista Karel Markytán stáli také u zrodu Viktorinovy první sólové nahrávky - trojice se v průběhu příprav další společné desky rozkmotřila a písně, jež pro ni Viktorin autorsky připravil, posloužily jako základ jeho samostatného debutu Vlna za vlnou.

Ivo Viktorin stále umí napsat podmanivou písničku, v níž se silná melodie snoubí s přiměřenou dávkou patosu. Dokáže také elegantně skloubit folkovou sdělnost s rockovým doprovodem. Již řadu let se živí především jako hudební režisér a zkušenosti s prací ve vlastním zlínském studiu "V", se zvukem i náladou skladeb, jsou i na jeho desce znát. Viktorinovo album vlastně ničím nepřekvapí - po pětadvaceti letech v muzikantské branži málokdo změní svůj rukopis a cítění hudby, neudělal to ani on. Tentokrát však musel své skladby otextovat, což v minulosti činíval jen sporadicky - k většině dodnes neoposlouchaných písniček Fleků (i k převážné části CD Waltz) napsal přemýšlivá slova Markytán. Ivo Viktorin nedosahuje jeho lehkosti; generační pocit, k jehož vystižení Markytán mnohdy dospěl obratnou zkratkou, se jeho bývalý kolega jen přibližuje, často pracně, vždy však poctivě, bez efektních konstrukcí. Jistě i proto jsou písně z Vlny za vlnou spíš než na textech postaveny na promyšlených aranžích a přesvědčivém, "chlapském" zpěvu Viktorina, který tři z devíti skladeb napsal jako duety - pro sebe a Blanku Táborskou. (Její přitažlivý, citem i prožitými léty kořeněný hlas znovu svádí k otázce: Kdy už také jí někdo připraví sólovou desku?)

Viktorinovo album je příjemným, byť trošku melancholickým resumé muzikanta, který už má leccos za sebou. Podaří-li se mu sestavit kapelu, budeme se moci s repertoárem jeho cédéčka seznámit i na koncertech. Těžko však přivede na pódia kompletní sestavu spřízněných duší, které si pozval na výpomoc při natáčení - namátkou: Iva Bittová, Luboš Malina, Martin Gašpar, Zdeněk Bína. Taková jména nemohla výslednou nahrávku neovlivnit, samozřejmě v tom nejlepším. I přičiněním hostů je Vlna za vlnou velmi atraktivní příležitostí nejen pro pamětníky AG Fleku.

MILAN ŠEFL

Půvab violoncellového opojení

Podtitul alba Koncert pro 56 strun (Tommü records, Radioservis) sice tvrdí, že provází posluchače "převážně vážně od baroka po jazz", doslova však lze vzít pouze druhou část věty. Zní tu opravdu hudba od baroka až po první desetiletí 20. století, tedy v rozpětí více než tří století: od Alessandra Stradelly (1644-1682) a Domenica Gabrielliho (1650-1690) až po Scotta Joplina (1868-1919) a Jaroslava Ježka (1906-1942). Vesměs jde ale o tóny hravé, s notnou dávkou humoru, zkrátka velmi příjemné na poslech. "Vážný" je snad pouze záměr alba, na němž podává mistrovský výkon svérázné seskupení zrozené v Ostravě. Spojenými silami je vytvořili cellisté Janáčkovy filharmonie Ostrava a orchestru opery Národního divadla moravskoslezského, "v civilu" dobří přátelé, jimž - jak prozrazuje text bukletu - "přestalo stačit hrát jen koncerty a operní představení". Rozhodli se tedy nabídnout publiku hudbu, jakou hned tak neslyšíme. Znějí tu totiž známé i poněkud pozapomenuté skladby (vedle jmenovaných například Lamb, Barriére, Offenbach, Albeniz, Prokofjev), jimž upravovatelé - nejsou bohužel uvedeni, abychom je mohli pochválit, ale třeba jde o týmovou práci - dali výhradně "violoncellovou" podobu. Při společném muzicírování plně vyniká půvab nástroje, o němž hudebníci hrdě tvrdí, že "svým rozsahem a barevností se nejvíc podobá lidskému hlasu", virtuozita instrumentalistů, jejich entuziasmus i temperament. Deska má vedle umělecké kvality ještě další rozměr - může zároveň fungovat jako osobitý a nenásilný průvodce dějinami hudby.

(ap)