číslo 8

vyšlo 13. 2. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Megavýročí

Když se letos spočítají všechna hudební jubilea, mohli by mít všichni dramaturgové a tvůrci koncertních, rozhlasových (nebo snad i televizních?) programů na celý rok vystaráno. Zvlášť když se mezi tou dlouhou řadou výročí objeví hvězda první velikosti, navíc skladatel, který by dnes, po těch staletích, mohl být stravitelný snad už pro každého, nejspíš i pro toho, kdo je denně zasypáván všepronikajícím hudebním smetím, ale koho přitom ještě netahá za uši jakákoli skutečná hudba.

V letošním roce na sebe samozřejmě strhává největší pozornost svým výročím W. A. Mozart. Záležitost je to doopravdy celosvětová, stala se dílem spolupráce hudebníků, hudebních institucí, aktivní pozornosti celé řady měst, zejména těch, s nimiž měla Mozartova tvorba aspoň něco málo společného. Je to úžasné, když si můžeme vyslechnout koncerty z nejrůznějších koncertních sálů, v provedení věhlasných těles - jako třeba v neděli 29. ledna ve speciálním dni Eurorádia - od Salzburku celou Evropou až po Vídeň, a den před tím excelentní internacionální provedení opery Cosi fan tutte v přímém přenosu až ze zámoří.

Zarazilo mě však, jaký je ta mozartiana kasapodnik, když jsem se doslechl, že vstupenky v Salzburku stály až dva tisíce eur a byly od léta vyprodané. (Ostatně čemu se divím, když na podívanou Depeche Mode překupníci před sportovní halou prodávali vstupenky taky za nekřesťanské peníze, a lidé je přesto kupovali.) Tady si uvědomuji, jaké je rozhlas demokratické medium, když takové klasické velkopodniky umožní sledovat všem, kdo k tomu nemají možnosti a prostředky, a už vůbec ne potřebu putovat světem, aby se mohli ukázat na některém z těch velespolečenských podniků osobně.

Když se významný skladatel Karel Boleslav Jirák před válkou ujímal hudebního vysílání rozhlasu v samých jeho počátcích, neměli sice tehdejší posluchači příležitost uslyšet zdaleka to, co ti dnešní třeba ve vysílání Euroradia či v přenosech oper z Metropolitní opery, zato však tu byla Jirákova zřetelná tendence soustavně zvyšovat úroveň běžně vysílané hudby, tedy i vnímání posluchačů, a nebyla k dispozici specializovaná "menšinová" Vltava. Zato Jirák neměl problém přenášet rozhlasem velkou řadu operních představení z Národního divadla nebo koncertů České filharmonie. Dnes si to rozhlas nemůže dovolit, chybí mu peníze na zaplacení práv jak opeře, tak filharmonii. Souborům a tělesům tehdy patrně šlo především o to, aby je slyšelo co nejvíce posluchačů, méně už o to, kolik za vysílání inkasují. Ještěže má rozhlas vlastní symfonický orchestr vynikající kvality, takže v přenosu koncertů není odkázán na Českou filharmonii.

Jenomže problém bude jistě hlubší. Kvalitní umění je dnes drahé, třebaže domácí umělci v českém angažmá jsou placeni hanebně. Požadavek liberálně orientovaného trhu, aby si umění na sebe vydělalo, je nereálný - myslím, že ani těch dva tisíce eur za vstupenku v Salzburku to nedokáže. Vznik klasické hudby se odehrával v určitém dobovém, neopakovatelném modelu, který umožňoval skladatelům a hudebníkům jednak žít, pravda často v poníženém postavení, jednak je silně motivoval k práci - jak jinak bychom mohli pochopit to nevídané číslo opusů skladatelů baroka, klasicismu i romantismu.

Liberální model zámořský vznikal dlouho a jinak, ale zřejmě je založen na jiném fungujícím principu, protože kde by se vzalo rostoucí množství vynikajících souborů, jež tam produkují klasickou hudbu - ovšem na pozadí neuvěřitelného šuntu, který ovšem doopravdy vydělává, zatím co klasika žije - z čeho?

Teď po mozartovském boomu jenom čekám, že uprostřed skladatelských výročí (samozřejmě i českých) se rozhlas odváží pokročit dál a ke stému výročí v podobné míře představí geniálního tvůrce, který jako nikdo jiný vyjádřil lidskou problematiku celého uplynulého století. Samozřejmě že bolestnou. Tím umělcem, jemuž jeho Češi zajisté rozumějí, pokud nejsou zabednění, je Dmitrij Šostakovič.