číslo 8

vyšlo 13. 2. 2006

Titulní rozhovor

Jitka Hosprová, violistka

Znáte nějaký vtip o violistech?

Nejvíc se mi líbí tenhle: Víte, co se stane, když zemře violista? Nic. Nebo: Jaký je rozdíl mezi houslemi a violou? Viola déle hoří.

Nevíte, proč zrovna violisté jsou mezi muzikanty "hrdiny" anekdot?

Podle mne vtipkování souvisí s tím, že se kdekdo snaží housle a violu srovnávat. Ve skutečnosti jsou ale neporovnatelné, i když to vypadá, že se na oba nástroje hraje téměř stejně. A taky, proč nepřiznat, na konzervatoři se často na violu posílají ti, kteří sice projeví talent, ale nejsou tak dobří na housle. Opravdu, takhle se často vybírají violisté. A přitom je to vlastně nesmysl, vždyť když se někdo nezdá být nadějným houslistou, jak může být dobrý na violu, která se mnohem obtížněji ovládá? Viola potřebuje daleko víc přemýšlení, jak vytvořit tón, není to tak samozřejmě "hrající" nástroj, jako housle. Tím myslím, že housle vedle violy znějí mnohem jednodušeji, snadněji se na nich tvoří a vyluzuje zvuk. Navíc viola je větší, což její ovládání neusnadňuje.

Nestála také u vašich začátků záměna houslí za violu? I vy jste začínala u houslí a na konzervatoři pak studovala violu.

Ano, přijímačky jsem opravdu dělala na housle. V tom roce, kdy jsem se hlásila na konzervatoř, se zrovna urodily mraky houslistů. Nakonec vzali sedm uchazečů na housle a pak váhali mezi dalšími třemi - byla jsem mezi nimi -, jestli je vzít na violu, nebo taky na housle. U mne asi rozhodlo, že si mě pan profesor Jan Motlík osobně vybral a přesvědčil o volbě violy.

Vadilo vám to přeřazení?

Vůbec ne! Ostatně, rozhodnutí bylo nakonec na mně, protože mi nabídli, že mě na ty housle vezmou. Ale pan profesor mě pozval na svůj koncert - já do té doby neměla vůbec ponětí, co ten nástroj obnáší. Tehdy jsem se do zvuku violy zamilovala, zjistila jsem, že je krásná. Svůj význam mělo i to, že ne každý na ni hraje - tak proč dělat něco, co všichni, když se můžu zabývat něčím zajímavějším.

Váš profesionální start poznamenaly úspěchy v soutěžích, který z nich byl nevýznamnější?

Ve čtvrtém ročníku na konzervatoři jsem zvítězila na Beethovenově Hradci, což je největší violová soutěž u nás, kde se střetávají violisté z celé republiky.

Proč vás stále lákají soutěže?

Pořád mi hodně přinášejí. Na své první soutěži jsem se dověděla, jak vlastně hraju, do té doby jsem to netušila. Soutěžení je v určitém věku nesmírně důležité, protože člověka dokope, aby se na konkrétní vystoupení opravdu připravil, aby se naučil podat maximální výkon. A hlavně: každá soutěž je velice inspirativní. Potkáváte lidi, kteří hrají jinak. Je to vždycky povznášející i pro ty, kteří neuspějí; ani já nebyla vždycky na stupních vítězů, ale pokaždé mi soutěž něco přinesla, někam mě posunula. Cenné jsou taky kontakty s kolegy, sejdeme se, po soutěži zajdeme na pivo a popovídáme si o tom violovém životě.

Nelákalo vás stát se členem dobře zavedeného orchestru, kde má člověk "své jisté"?

Ne, dokonce jsem měla nabídku z České filharmonie, když se dělal konkurs na koncertního mistra. Ale nemyslím, že jsem dobrý orchestrální hráč, protože příprava na sólové hraní je jiná, a taky nemám příslušný repertoár. Nedovedla jsem si představit, že bych si sedla na první židli ve filharmonii a vedla partu chlapů, kteří mají hromadu zkušeností. Ale především jsem se jednou rozhodla, že budu sólistka, takže nejsem zatím připravena na kompromisy. Nic mě nenutí nastoupit do stabilního tělesa. Musím říct, že se celkem slušně uživím.

V Rakousku jste ale hrála v prestižním mezinárodním orchestru mladých, dokonce jste byla koncertním mistrem skupiny viol.

Ano, to mi bylo osmnáct, devatenáct let. A byla to úžasná zkušenost. Bylo to tam skvělé, nádherně svobodné, všichni jsme se cítili šťastni, že jsme se tam dostali, že máme příležitost si zahrát, radovali jsme se z toho. Nebyla to práce. Byli jsme rádi, že můžeme hrát Mahlera, a přitom nás netlačí čas. Měsíc jsme pracovali, hodně si o té hudbě četli a povídali. Bylo to nesmírně inspirativní.

V jedné recenzi na vaše CD se psalo, že jste "entuziastická, extrovertní a muzikantsky razantní interpretka". Vyhovuje vám takové hodnocení?

Podle mne je výstižné. Asi jsem opravdu takový temperament, mám v hudbě ráda kontrasty, těší mě krajnosti.

Vystupujete často jako sólistka s komorními tělesy, například s Benewitzovým kvartetem, zřejmě tedy máte dobrý vztah ke komornímu hraní.

Určitě. I když moje hlavní cesta je v sólovém repertoáru, komořinu mám ráda. S Benewitzovým kvartetem jsme několikrát hráli jako kvintet; tam, kde byl program pro dvě violy, pozvali si mne. Máme spolu hezký vztah. Chystám se i na spolupráci s Epoque Quartetem - na Mahlerově festivalu v Jihlavě uvedeme Brucknerův kvintet, na který se těším.

Co patří k vašim aktuálním projektům?

Budeme s Katkou Englichovou a s lucemburským flétnistou Karlem Jansenem natáčet nové cédéčko v triu harfa, flétna, viola. Tahle kombinace mě láká, protože je zajímavá, nová. Pro naše nástrojové složení máme taky krásný repertoár, Debussyho a Ravela. Baví mě pořád hledat něco nového. Také pro Český rozhlas jsem natáčela řadu nádherných skladeb, které nejsou až tak známé, třeba od Rebeccy Clarkové a Franka Bridge. S kytaristkou Denisou Veškrnovou hrajeme Historii tanga Astora Piazzoly, tam jsem si upravila pro violu flétnový part, a další různé taneční argentinské věci, které jsou zajímavé, s kytarou se snažím mít zase trochu odlišný repertoár. Čeká mě řada nových skladeb.

A přitom někteří říkají, že pro sólovou violu není dost repertoáru.

To není pravda. Doslova nestíhám cvičit. Dá se najít spousta věcí, určitě je z čeho vybírat i upravovat. Fakt ale je, že rozkvět violy nastal až ve dvacátém století. Dokonce myslím, že teď už máme mnohem lepší a zajímavější skladby, než houslisti, protože mnozí skladatelé již objevili nebo objevují, co všechno jim viola může zvukově nabídnout. A zjistili, že nabízí mnohé, co tu ještě nebylo. Takové možnosti pro tvorbu zvuku, jaké poskytuje viola, bohatou barevnost a temný témbr, na houslích ani nelze vytvořit.

Zřejmě proto na obou vašich albech převažuje moderní hudba.

Vybrala jsem to tak sama, hudba dvactáho století mi zkrátka vyhovuje, hodí se k mému temperamentu. Na prvním cédéčku jsem chtěla nechat zaznít sólové sonáty, protože je to příležitost předvést violu. Mou ctižádostí je, aby posluchači vnímali: slyšíte, takhle zní! Na sklonku loňského roku jsme vydali CD s orchestrálními skladbami českých skladatelů - Bohuslava Martinů, Zdeňka Lukáše a Karla Stamitze. Musím říct, že když hrajeme v zahraničí, poptávka po české hudbě je větší, publikum nás respektuje, když přijdeme s něčím, co je české a zvláště je zajímá, pokud přijdete s novými skladbami. Třeba Lukášův violový koncert je nádherný, až jsem si říkala, že je škoda, aby se o tom venku nevědělo. Snažím se tedy náš repertoár, především ten nový, tlačit trošku ven.

Které autory ještě ráda hrajete?

Nedávno jsem v Hradci Králové hrála nádhernou čtyřicetiminutovou skladbu od Gii Kančeliho - Styx pro violu, sbor a orchestr. Viola tam zní v různorodých barvách. Vyhovuje mi taky Hindemith, mám ráda Bartóka. Je spousta krásné hudby, jen pořád bojujeme s tím, že čeští pořadatelé mají s moderní hudbou problémy.

V zahraničí je to jinak?

Tam jsou naopak novinky spíš vítány, například kdyby ve Francii muzikant nabídl příliš klasický repertoár, bude to asi víceméně považováno za nepřínosné, protože lidé se těší na něco nového.

A u nás?

Nerada bych se někoho dotkla, ale mám pocit, že pořadatelé stále sázejí na Mozarta, Dvořáka a Beethovena. A jakmile dáte na program Hindemitha, už mají pocit, že tam zazní nějaká šílenost. A přitom pro nás interprety je to už téměř klasika. To ale mluvím o pořadatelích, reakce publika bývá totiž často docela jiná. Když zařadíme moderní hudbu mezi romantické a klasicistní skladby, vnímá to jako příjemnou změnu. Takže my se třeba s Kačenkou Englichovou snažíme zařazovat nové skladby. Takové, aby z nich publikum poznalo, že současná hudba není žádný shluk nemelodických tónů, ale že se krásně poslouchá. Třeba skladby od Sylvie Bodorové nebo Zdeňka Lukáše.

Někteří čeští skladatele pro vás i komponují?

Dá se to tak říct, například Jindřich Feld pro nás napsal trojkoncert pro harfu, flétnu, violu a orchestr, který bychom měli s Kateřinou a s flétnistou Jansenem předvést v Lucembursku. Brzy také vznikne na americkou objednávku dvojkoncert pro violu, harfu a orchestr, jehož autorem bude český skladatel - ještě není určeno, kdo. Premiéra by měla být příští rok ve Washingtonu. Spojení harfy a violy je úžasné. Když máme recitál, lidé nás rádi poslouchají, protože takovou kombinaci možná ještě neslyšeli. Myslím, že je to cesta někam dál. Znamená to hodně práce, ale vyplácí se. Mám hlavně radost, když vidím spokojené publikum.

V Českém rozhlase je vás slyšet nejen jako interpretku, ale i jako autorku a moderátorku hudebního pořadu Matiné. Jak jste se k této roli dostala?

Jednou jsem se setkala s redaktorem Vltavy Rafaelem Bromem a vyprávěla mu některé příběhy ze svých koncertů. Není jich málo - jak jsem temperamentní, občas natropím pěkné neplechy. Pobavilo ho to a nabídl mi, abych připravila Matiné, kde bych kromě výběru hudby některé příhody pověděla. Těch Matiné už proběhlo sedm, na konci loňského roku dokonce hned čtyři za sebou. Baví mě to a taky tím plním, co jsem si dala jako úkol pro život: propaguji violu. Vybírám hezké nahrávky, aby si posluchači na violu naladili ucho, aby se naučili mít ji rádi. Nedělám to proto, že bych potřebovala prosazovat svoji osobu, však taky minimálně pouštím své vlastní nahrávky. Mám radost, že mohu vyprávět o lidech, které jsem potkala.

Můžeme se tedy těšit, že vás v rádiu ještě uslyšíme?

Třeba ano, bude-li co vyprávět?

Budete přece dál hrát na koncertech, jezdit na soutěže a turné?

A dál tropit neplechy, já vím. Na to jsme specialisti zejména s klavíristou Adamem Skoumalem. Má báječný anglický smysl pro humor, je s ním legrace. Zrovna on mi vždycky poví nějaký vtip o violistech. Ale vážně, moc dobře se s ním spolupracuje hlavně proto, že je skvělý klavírista, navíc výborný komponista. Hraji jeho Cikánské variace, které upravil pro violu a pak mi tuto skladbu věnoval. Je to krásný, efektní přídavek, přirovnala bych ho třeba k Montiho Čardáši. Škoda, že se Adam nedokáže hlasitěji prosazovat, aby se o něm víc vědělo. Ale klavíristé bývají často příliš velcí introverti?

Po nešťastné krádeži violy jste se dostala k dalšímu vzácnému mistrovskému nástroji - od Gaspara Strnada z roku 1792. Jak se to podařilo?

Dlouho jsem hledala, psala inzeráty, až jsem se dostala k téhle viole. Jedna paní ji měla jako památku po manželovi, ale nástroj se bohužel nedal koupit, protože manžel v závěti stanovil, že by ho chtěl předat do státní sbírky. Jak jsem na tu violu sáhla, hned mi bylo jasné, že je to nástroj pro mě. To prostě poznáte. Majitelka souhlasila, ať na ni hraju, ale nejdřív se musela převést do majetku Muzea české hudby. Takže užívám zapůjčený nástroj.

Na závěr prosím aspoň jednu drobnou "neplechu".

Ve Veselí na Moravě, kde jsme hráli s Adamem Skoumalem, se mi asi tři minuty po začátku recitálu vysmekl smyčec z ruky a při dopadu na zem se rozbil - vypadly žíně ze špičky. Neměla jsem náhradní, stalo se to krátce po krádeži mé violy. Říkám Adamovi, že to nedohrajeme. Adam zesinal, bál se, že bude muset hrát celou dobu sám. Tak jsem se zeptala publika, jestli někdo nemá vteřinové lepidlo. Přihlásil se jeden pán, že je tady na kole a dojede domů pro to lepidlo. Hned se prý vrátí, slepíme to. Adam zatím preludoval, pán odjel, přivezl lepidlo, smyčec jsme slepili. Pravda, vteřinovým lepidlem byly ty žíně přilepené na věčné časy, už nikdy nešly dolů. Ale dohráli jsme, úspěch ohromný, publikum čekalo, jak to zvládneme, a bylo spokojené.