číslo 8

vyšlo 13. 2. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Evropa v Mozartově éře

Je Evropa v roce 250. výročí Mozartova narození ucelenějším pojmem než za Mozartova života? Je pravda, že hranice uvnitř Evropské unie nepředstavují v naší době zábranu pro pohyb zboží, peněz či informací. V tom se situace oproti minulým staletím - a zejména oproti době vzájemně znesvářených národních států - změnila. Co se týká pohybu pracovních sil, změnila se spíš v opačném smyslu. V této záležitosti bývala kdysi dávno - ještě před vznikem národních států - mobilita či přímo svoboda pohybu možná větší než dnes. Aspoň v rámci jednotlivých říší. Nezpochybnitelné svědectví o tom vydávají třeba jen česká jména v rakouských telefonních seznamech, ale i dávno zapomenuté historie všech krajánků putujících za prací třeba až na konec světa.

Také věda a vysoké učení neznaly hranic. Na zdech chodeb Boloňské univerzity jsou erby a v análech univerzity rukopisy učenců, pedagogů i absolventů původu velice rozmanitého. Přicházeli sem už v dávném středověku z celého známého světa, podobně jako na basilejskou či pražskou univerzitu. Na té boloňské působil Polák Mikuláš Koperník. Jeho skoro současník, Paracelsus, měl rovněž, pokud vím, možnost šířit poznání a léčit chudé všude, kam ho nohy po Evropě zanesly. Byl by se právem mohl považovat za Evropana v našem současném slova smyslu.

Hranice neexistovaly ani pro kulturu. Mistrům gotické či renesanční architektury rozhodně nebyly překážkou na cestě ke slávě a k vybudování nehynoucích milníků evropského umění. Je mnoho katedrál a paláců v Evropě, jimiž se nemůže pyšnit pouze ta země, kde ona díla evropské architektury stojí.

Něco podobného platí o hudebních skladbách. A to mě přivádí zpět k Mozartovi. Dle mého soudu je historie třeba Dona Giovanniho dobrým důkazem toho, že Evropa jako ucelený pojem už tu byla dávno před založením Evropských společenství a Evropské unie. Dona Giovanniho napsal Němec - či podle dnešních kritérií Rakušan - na námět Španěla Tirsa de Moliny (který ovšem převzali také Francouz Moliére, Italové Goldoni a Bertati), libreto napsal Ital Lorenzo da Ponte a premiéru měla tato opera - zpívaná italsky - v české Praze. V historii hudby najdeme vůbec mnoho příkladů evropské bezhraničnosti. Chopin, Rejcha, Mysliveček a mnozí jiní byli právě tak známí v zemích, kde působili, jako v zemích, z nichž pocházeli. Možná i víc.

Ve výtvarném umění tomu nebylo jinak. Secese, kterou bychom díky Muchovi považovali málem za národní, má asi tolik rodišť, kolik má jmen. V Belgii "art nouveau", v Anglii "modern style", stejně jako ve Francii, dokud tam také nezdomácněl termín "art nouveau"; v Německu stejně jako v tehdejším Rakousku-Uhersku "Jugendstil a Sezession", v Itálii "liberty", v uměleckých kruzích Barcelony a Valencie "modernisme" a všude jinde ve Španělsku a v zemích hispánské Ameriky "modernismo". A pořád to byl jeden a týž umělecký směr. Někdo si možná vzpomene, že "l´art nouveau" ("nové umění") se objevilo v Evropě a ve Spojených státech zároveň. Takže raději dodám, že se tu nesnažím vymezovat evropskou kulturu vůči americké, ale že se pokouším dokázat, že na evropském kontinentu věda, kultura, řemesla a jiné kategorie lidské činnosti neznaly hranic už v dobách dávno minulých. Pojem jednotné Evropy má na co navazovat.

Ostatně kdyby se nebudovala integrovaná kompaktní Evropa, kdyby na našem kontinentu zůstal prostor pro uplatnění starých schémat sjednocování "manu militari", došlo by bezpochyby znovu na pokusy o expanzi impérií, o dobývání či obranu trhů a jiné smutné příběhy z dějin lidstva a Evropy. I při případném ideovém "střetu civilizací" (provázeném ofenzivou terorismu) by to měli protivníci evropské civilizace snazší s rozdrobenou Evropou než s mohutným evropským celkem zakotveným v západní civilizaci.

Kulturní Evropa oslavila výročí "svého" Amadea v Salcburku. Evropští politici se tu při té příležitosti radili, jak slepit rozklíženou politickou Evropu, jak oživit proces reformy jejích institucí. Pokud vím, nikdo přitom neřekl: Dámy a pánové, základní kámen pojmu Evropa už svými životy položili Paracelsus, Copernicus, Comenius, Mozart, Chopin, Mucha... Jmen by se našlo desítky, ne-li stovky, řečník by si mohl vybrat z celé plejády. Ten, kdo by tohle byl v Salcburku řekl, dokázal by pochybovačům dneška, že včerejšek jim nedává za pravdu, když vydávají ideu evropské integrace, ideu Evropy jako jednotného prostoru, za nerealizovatelnou, neužitečnou, ba dokonce škodlivou. Ostatně o politické sjednocení evropského území pod svou vládou se krvavou cestou v průběhu dějin pokoušela řada ambiciózních monarchů a vojevůdců. Říkat znovu a znovu, že v současnosti máme příležitost udělat to nekrvavě a na základě společných hodnot, by - myslím - nebylo na škodu právě teď, kdy pochybovačů přibývá.