číslo 9

vyšlo 20. 2. 2006

Dívejte se

S čarodějnicemi soucitu nemějte

Pondělí 27. února, ČT 2, 21.30

Osobnost letos již pětadevadesátilého Otakara Vávry je složitá: vedle prorežimních výplodů z rodu Dnů zrady (psali jsme o nich minulý týden) nalézáme i špičková umělecká díla, často s nadčasovým přesahem. To se týká zejména historického dramatu Kladivo na čarodějnice. Jako předloha posloužil stejnojmenný román Václava Kaplického o čarodějnických procesech, které se rozhořely v druhé půli 17. století na Šumpersku a jejichž obětí se stal i kněz. K čemu se obžalovaní, vesměs strašlivě mučeni, přiznali? K ďábelským rejdům, ba k obcování se samým satanášem. K čemukoli, co se po nich požadovalo.

Když Vávra roku 1969 přistoupil k filmové adaptaci, nezměnil dějovou orientaci, toliko upřesnil její vyznění. Nepředkládá jen vyprávění o nevinných lidech vtažených do hrůzného soustrojí, zosnovaného Bobligem z Edelstadtu. Režisér se soustředí (ve spolupráci s Ester Krumbachovou) především na mechanismus procesů, sledujících jediné: zlomit vůli vyšetřovaného. Recenzenti se shodli, že film zřetelně odráží tehdy čerstvé připomínky politických procesů z 50. let se skutečnými i domnělými nepřáteli socialismu.

Drtivá bezvýchodnost se stává určujícím prvkem. Napomáhá tomu stroze monumentalizující opakování týchž motivů - zatýkání, mučení, vynucená doznání, hořící hranice. Vítězícímu Zlu v podobě žoviálně se tvářícího inkvizitora schází přiměřená protiváha. Bobliga mistrně vystihl Vladimír Šmeral, když se odpoutal od jakékoli vnější zrůdnosti, Bobligův cynismus zahrotil oplzlým žertováním i krkavou poživačností. Jeho hlas místy chrchlavě domlouvá, místy brunátní rozčilením, dokresluje zapšklého starce, který se s chutí chopil ničitelského díla. Vzdělaného duchovního Lautnera, jenž se jako jediný pokusil Bobligovo řádění zastavit, ztvárnil Elo Romančík. Ale jeho sošná vzdorovitost, jako by předjímající budoucí mučednictví, jej zbavuje životnějších rozměrů, příliš posouvána k bezbranné ušlechtilosti.

Vávra diváka nijak nešetří. S děsivou podrobností ukazuje, jak probíhalo mučení, jak se při něm vedly výslechy, jak se zapisovaly v bolestech vydechované odpovědi. Vidíme nasazování palečnic, které drtily prsty na rukou, sledujeme přikládání španělských bot, pod jejichž tlakem praskaly holeně. Přihlížíme natahování na skřipec provázenému vymknutím kloubů a zostřenému pálením kůže. Spoluprožíváme deptající ponížení člověka, zbaveného posledních zbytků důstojnosti. Výmluvná je scéna, když na nahém těle mladičké Lautnerovy hospodyně (Soňa Valentová) hledá chlípný Bobligův pomocník mateřské znaménko - jako předmět doličný, jako pozůstatek ďáblova doteku.

Kladivo na čarodějnice, ohromující téměř protokolárním přístupem, hluboce zasáhne každého aspoň trochu vnímavého člověka. Jeho varovnost nijak nezeslábla - fanatismus jakéhokoli druhu může vzplát i dnes.

JAN JAROŠ