Zpět na titulní stránku

číslo 9

Zpět na titulní stránku

vyšlo 20. 2. 2006

Televizní glosář


Pravdivá výpověď o životě

Kvalita pořadu bývá nepřímo úměrná zájmu diváků a mediálnímu ohlasu. Mezi vzácné výjimky z tohoto neblahého televizního pravidla se začátkem letošního roku nekompromisně zařadilo pokračování časosběrných dokumentů režisérky Heleny Třeštílkové Manželské etudy po dvaceti letech. Zhruba milion diváků dával pravidelně po šest nedělních večerů přednost záznamu pravdy života před různými podobami souběžně vysílané standardizované televizní lži. Podobné číslo je na hranici uvěřitelnosti. Není divu, že se právě Třeštíkové "Etudy" staly snad nejdiskutovanějším seriózním pořadem za mnoho let. Opakovat názory, komentáře, i analýzy, které v posledních týdnech plnily stránky nejrůznějších novin a časopisů, je zbytečné. Zmínku si zaslouží snad jen ty, které přesahující rozměr jednoho konkrétního titulu, či dokonce žánru.

Manželské etudy po dvaceti letech patřily k nejzajímavějším dokumentárním počinům posledních let. Na snímku fotograf Vladimír, protagonista třetího dílu Zuzana a VladimírPodobně jako v historii umění obecně, mění se i ve filmu (a televizi) v průběhu let míra věrohodnosti nabízeného obrazu života. Vzdálenost mezi fikcí, kterou dnes divákům nabízejí nejrůznější horory, sci-fi, akční filmy, telenovely, seriály atd. atd., a skutečným životem, jaký žije většina publika, je extrémní. Přirozenou reakcí je touha diváků po dotyku reality. Obliba nejrůznějších reality show, a vůbec pořadů účelově vytvářejících zdání, že právě takový dotyk nabízejí, je logickým obchodním zneužitím této touhy. Záznam čtvrt století skutečného života šesti manželských párů v Manželských etudách po dvaceti letech vychází vstříc stejné touze publika. Propastný rozdíl je v tom, že Helena Třeštíková to dělá lidsky a umělecky poctivě, upřímně a pravdivě.

Ještě obecnější roviny se týká druhá úvaha inspirovaná úcty a obdivu hodným opusem Heleny Třeštílkové. Snad nejčastěji zmiňovaným diváckým dojmem z jednotlivých portrétů byla deprese a smutek. A to i v případě příběhů hrdinů, kteří dle obvyklých měřítek ve svém životě uspěli. Spoluvinu na výsledném pocitu bezútěšnosti a nicotnosti lidské existence má paradoxně právě objektivita a faktografická věcnost Heleny Třeštíkové. Podobně jako v případě mnohých životopisů, jsme očitými svědky faktů, dat a událostí. Jejich suma je vždy pouze dílčí zprávou o životě člověka a době, ve které žije. Podstatnější a důležitější jsou objektivně nezachytitelné a nedokumentovatelné okamžiky štěstí a radosti. Právě pro ně však často stojí za to žít i prohrané životy.

JAN SVAČINA