číslo 9

vyšlo 20. 2. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Soudruhům se nelíbil žebřík do nebe

V březnu, těsně před astronomickým začátkem jara, oslaví šedesátiny výrazná osobnost českého folkového písničkářství Pavel Žalman Lohonka. To je důvod pro vzpomínkový rozhovor, který poskytl autorům pravidelného písničkového pořadu Staří, ale dobří (každou sobotu, v půl páté na ČRo 2). Středobodem povídání byla skupina Minnesengři, jihočeský hudební fenomén, který však přerostl hranice regionu. Minnesengři od konce šedesátých let vycházeli z tradic amerického folku - vedle toho postupně pozoruhodným způsobem adaptovali jihočeské lidové písničky a také se věnovali autorské tvorbě jednotlivých členů souboru.

Jak jste se potkal s písničkami?
Písničky mě provázely už od útlého věku. Rodiče nám dětem často zpívali a můj děda byl muzikant. Hrával s venkovskou kutálkou a mě brával sebou. Pak přišla škola, učňovská léta, trampování, vojna a po vojně jsme založili Minessengry.

Vyučil jste se dřevomodelářem - co vás přitáhlo k tomuto oboru?
Já jsem si ho sám nevybral.Rodiče chtěli, abych se vyučil poctivému řemeslu.

Co bylo zárodkem Minnesengrů? Jak jste se dali dohromady a kdo přišel na název?
Když jsem se vrátil z vojny do Českých Budějovic, o víkendech jsme jezdili s partou mého kamaráda na chatu, zpívali a hráli jsme písničky, zkoušeli vystupovat před publikem. Tehdy nás bylo devět a na podzim roku 1968 jsme se rozpustili a Pavel Anděl Pokorný, manželé Zichovi a já jsme založili Minnesengry. Název vymyslel tehdejší hudební redaktor rozhlasu v Českých Budějovicích Jaroslav Dvořák.

V začátcích šli Minnesengři jakoby po dvou cestách - jednak přebírali a hledali inspiraci v materiálu folkových kapel a písničkářů jako Seekers, New Christy Minstrels, Peter, Paul and Mary, Tom Paxton, Leadbelly, jednak adaptovali lidové písničky. Byli jednotliví Minnesengři v názoru na americký folk zajedno?
Muziku světového folku jsme měli rádi všichni. Pro nás tyhle skupiny byly opravdovým vzorem a tak jako rockeři kopírovali anglické a americké kapely, my jsme jednou chtěli být také tak dobří jako naši "učitelé".

Jak jste objevoval zámořský folk vy osobně?
Byl jsem velmi okouzlen hlavně melodiemi a aranžérským zpracováním folkové hudby šedesátých let. Proto jsem také známé folkové hity začal otextovávat do češtiny právě pro Minnesengry. Bylo to v době, kdy nastupovala normalizace, a tak nebylo již možné zpívat písničky v originále. Bylo to pro mě něco jako maturita z folkové muziky.

Jak máte v paměti uloženy třeba akce typu Trail Songs nebo Hootenanny pražského Folk music clubu a jejich atmosféru?
Pokud máte na mysli folkové a countryové soutěže v Malostranské Besedě, kde jsme hrávali každý měsíc, atmosféra, pokud si pamatuji, byla vždy báječná. Pamatuji si, že jsme jednou dostali první cenu od poroty i od diváků. Sedmdesátá a osmdesátá léta vůbec folkové muzice velmi přála, což se právě koncem osmdesátých let projevovalo tím, jak byly nejen naše koncerty, ale i festivaly, na nichž jsme hráli, navštěvovány.

Vzpomenete si na první natáčení v českobudějovickém studiu Českého rozhlasu?
Bylo to někdy v roce 1970 ve starém studiu. Myslím, že jsme natáčeli několik převzatých folkových písní, a tehdejší studio nebylo příliš vybaveno na natáčení toho typu hudby, kterou jsme hráli. Nahráli jsme tenkrát, tuším, písničky Barevný šál a Glory Mississippi.

Můžete popsat jednotlivé fáze vývoje Minnesengrů od konce šedesátých let až do konce - jak ze stylového, tak z personálního hlediska?
Tak zpočátku to byly převzaté písně světového folku, dále první a nesmělé interpretace jihočeských lidových písní, vlastní tvorba, scénická hudba pro rozhlasové pohádky i některé větší projekty. První obsazení bylo: Pavel Pokorný, já, Ivan a Eva Zichovi. V roce 1973 odešla Eva Zichová, přišla Lída Pouzarová. Od roku 1977 až do roku 1980 jsme hráli bez zpěvačky - Pavel Pokorný, já, Ivan Pokorný, Honza Borkovec a Zdeněk Rupert. V roce 1980 se na chvíli kapela rozpadla, přišla Jana Vejvarová a s Andělem jsme zpívali jako trio. Až do roku 1984. Po odchodu Jany Vejvarové přišly dvě zpěvačky - Pavlína Jíšová a Monika Klimentová. V roce 1985 jsem po sedmnácti letech od Minnesengrů odešel i já. Pokud vím, Minnesengři v úplně jiné sestavě hráli až do roku 1990, ale to už je jiná kapitola.

Ranou etapu Minnesengrů působivým způsobem zdokumentovaly dva televizní filmy Víta Hrubína - jak se tato spolupráce vlastně narodila?
Spolupráce s režisérem Vítkem Hrubínem začala v roce 1971 na podzim při soutěži v Lucerně, kde si nás byl poslechnout. Ale všechno vlastně "zavinil" Michal Tučný, který Vítka Hrubína na nás upozornil. S Vítkem jsme natočili dva půlhodinové televizní filmy: Minnesengři 1972 a Okolo Blateckýho.

Jaké byly hlavní důvody rozpadu skupiny?
Nehovořil bych zde o rozpadu Minnesengrů, ale o mém odchodu po sedmnácti letech. Už od roku 1982 jsem začal občas spolupracovat s Pavlínou Jíšovou a Tondou Hlaváčem. Tato spolupráce se mi velmi zamlouvala, začali jsme zkoušet a hrát mé nové vlastní písničky. Bylo to pro mě něco nového, a hlavně jsem se chtěl vydat svou vlastní cestou.

Zvláštní místo v repertoáru Minnesengrů měly dvě písničky - Kdyby tady byla taková panenka a Nezacházej, slunce. Vytanou vám v paměti v souvislosti s nimi nějaké vzpomínky či malé příběhy?
Nemohu říct, že by tyto dvě lidové písně nějak souvisely s mým životem. V té době, kdy jsme je objevili, jsem je sice zpíval se svými partnerkami, ale zásluhu na jejich popularitě měla celá kapela. Malý příběh se k písni Kdyby tady byla taková panenka přesto váže. Někdy kolem roku 1972 jsme ji v Doudlebech natáčeli pro televizi, ale nikdy nebyla odvysílána - někomu ze soudruhů z vedení se nelíbil žebřík, který vede do nebe.

Pokud se na prahu šedesátky ohlížíte, k jakému okamžiku či milníku pouti Minnesengrů se nejraději vracíte?
Celých sedmnáct let bylo zajímavých. To první období bylo spontánní, druhé, se zpěvačkou, bylo nejkrásnější, pak přišel útlum a s příchodem Jany Vejvarové Minnesengři opět nabrali dech, natočili jsme spoustu krásných písniček a odehráli hodně dobrých koncertů. Pro mě to bylo šťastné období mého muzikantského života, kdy jsem se skutečně potkal s muzikou svého srdce.

JIŘÍ KASAL