číslo 9

vyšlo 20. 2. 2006

Titulní rozhovor

Jitka Škápíková, dokumentaristka

Jak vás znám, řekl bych, že je vám bližší spíš workoholismus než alkoholismus, ale třeba se mýlím. Pijete?

No abstinent nejsem! Zážitek ze záchytky, kde jsme dokument natáčeli, byl ale natolik emocionálně silný, že jsem se několik dní nedotkla lahve.

Proč jste si to téma zvolila?

Přišla s ním Kateřina Ondroušková. Já jsem se ho zprvu bála, protože o něm byla natočena už spousta pořadů - a také například Hubačův Ikarův pád nebo Dobří holubi se vracejí. Nakonec jsme se rozhodly přiblížit problém prostřednictvím dvou konkrétních příběhů a rámovat ho atmosférou noci na záchytce. A najednou se všechno nějak hladce seplo. Kladná reakce posluchačů bude nejspíš daná i tím, že je to téma, které se leckoho dotýká.

A jak to bylo s workoholismem?

Tak ten se dotýká mě i Kateřiny přímo osobně. Opět s ním přišla ona, ale workoholičky jsme obě.

Který prvek vaší práce na vás působí jako droga?

Jakýkoli, když se začne dařit. Mám problém začít něco dělat. Na začátku pokaždé trpím. Dlouho se mučím, ale protože mě život naučil, že musím mít pevnou vůli, tak muka přece jen překonám. Pak si říkám, že když jsem něco začala, musím to dodělat. V další fázi se vytočím natolik, až se mi práce stává opravdu drogou.

Buďte konkrétnější - co ze své práce máte ráda víc, a co míň?

Nijak zvlášť mě netěší shánět respondenty - obvolávat lidi a přemlouvat je ke spolupráci. Když pak už spolu začneme mluvit, je to jiné. Rozhovory dělám ráda a nemám problém klást i nepříjemné otázky. Narozdíl od běžného života - tam mi to problém dělá. Příjemné je i stříhat zaznamenaný materiál - obvykle to dělám po nocích doma. Definitivní mixáž ve studiu se pak už nebezpečně přibližuje rauši - v krátkém čase je třeba stihnout velké množství práce, obsah adrenalinu v krvi se zvyšuje... V této fázi hodně záleží na spolupracovnících. Komunikace s nimi, společné dotahování tvaru dokumentu - i to je pramen oné pracovní euforie.

Máte nějaké stálé spolupracovníky?

Tomáš Gsöllhofer je jako zvukař podepsán pod všemi Ismy a na Báječném světě dělá také výhradně on a Ivana Staněčková.

Co je vaším záchranným pásem, který vám pomáhá neutonout v práci?

Moje dcera Karolína, která mě samozřejmě potřebuje. To je někdy docela bolestivé - na jedné straně droga práce, na druhé straně chci být s Karolínou co nejvíc, protože vím, že chvíle s ní mi nic a nikdo nemůže nahradit. Ale v poslední době se to začíná vtipně pojit: Kája se stává prvním lektorem i kritikem mých pořadů.

Pokud vím, vaše dcera je zároveň i tím, kdo vás do rozhlasového moře uvrhl.

Ano, i tak se to dá říct. Za pořad, který jsem natočila, když přicházela na svět - jmenoval se Zrození Karolíny -, jsem dostala Prix Bohemia Radio 1994, a to mi pomohlo dostat se do rádia.

Odvážila byste se natočit podobný pořad ještě jednou?

Otázka je, jestli bych se odvážila ještě někdy rodit. - To natáčení byla hodně intimní záležitost, do které bych se asi podruhé už nepouštěla. Nevím, záleželo by na momentálním rozpoložení.

Čím to tenkrát bylo motivováno, že jste se rozhodla k tak neobvyklé práci?

Vlastně to bylo jakési - tehdy velmi logické - vyústění mých předchozích kroků a rozhodnutí. Kdysi - ještě v letech osmdesátých - jsem začala studovat herectví. Po dvou letech jsem ze studií odešla, strávila čtyři roky v divadle a po revoluci se zase vrátila na JAMU. Byla jsem velmi ráda, že jsem se tam směla vrátit. Přibrala jsem si ještě scenáristiku? A najednou přišlo dítě. Neplánovaně a ještě ke všemu v situaci, kdy můj vztah s jeho otcem byl už po smrti. Na dítě jsem se těšila, ale současně jsem cítila, že se studiem, které mě tehdy právě začínalo velmi těšit, se budu muset na nějaký čas rozloučit. Pan profesor Přidal, který vedl náš ateliér, nás tehdy poslal na Report - soutěžní přehlídku rozhlasových dokumentů. Já byla v osmém měsíci, bylo mi zle, měla jsem křeče a už se v duchu viděla, jak na Ždáni, kde se Report konal, začnu předčasně rodit. Jakmile jsem ale začala poslouchat soutěžní pořady, bylo po křečích. Dostala jsem hroznou chuť si tu práci zkusit. No a tak jsem přišla na nápad natočit vlastní porod. Díky tomu jsem pak porod ani nevnímala jako velkou kruťárnu. Musela jsem myslet na to, abych z něho něco zachytila.

Jak dlouho jste rodila?

Ten den jsem šla do porodnice na pravidelnou kontrolu - byla v jedenáct. Ve dvanáct jsem měla číst zprávy v brněnském rozhlase, kde jsem působila jako externí hlasatelka. Z porodnice mě ale nepustili a začali mi právě někdy okolo dvanácté vyvolávat porod. Karolína se narodila ve tři čtvrtě na jedenáct v noci. Takže porod trval jedenáct hodin... A to jsem ještě ke všemu měla dost strašnej magneťák. - Víte, že už si dnes ani nechci tu pásku pouštět? Neslyšela jsem ji skoro deset let.

A slyšela ji někdy Karolína?

Té jsem ji pustila, když jí byly asi tři roky. Kdo ví, jestli si to ještě pamatuje.

Když jste v osmdesátých letech odešla z JAMU, stala jste se herečkou v operetě. Jak se z operetní divy vyklube dokumentaristka?

V operetě mi to lezlo na nervy, protože asi nejsem ta správná operetní diva. Navíc jsem si řekla, že texty, které hrajeme, bych svedla taky. A začala jsem dramatizovat pohádky. Dala jsem dohromady skupinku lidí, ve které jsme se všichni cítili dobře a hráli jsme divadlo pro děti. Režírovala jsem, hrála a zpívala, šila kostýmy, dokonce jsem na ta představení měla i vlastní agenturu. Když jsem se vracela na JAMU, bylo mi jasné, že pokud se přihlásím na magisterské studium, budu muset této zavedené práce nechat. Psal se rok 1991, budoucnost divadel byla nejistá, a tak jsem se rozhodla pro studium bakalářské, které se při práci dělat dalo. V závěru studia herectví jsem se ve škole na nástěnce dočetla, že se otevírá scenáristika. Napadlo mě, že bych se na ní mohla naučit lépe psát a naše divadlo pro děti by víc vzkvétalo. Ani jsem si nevšimla, že jde o scenáristiku rozhlasovou a televizní. Odnesla jsem do školy pár svých textů a panu doktoru Přidalovi se líbily. Ve srovnání s předchozím herectvím se mi v jeho ateliéru dostalo tak vlídného přijetí, že si mě ten obor zcela podmanil a já se na stará kolena stala šprtkou.

Takže k tomu, co vás baví a čím se živíte, jste se vlastně dostala oklikou. Proč jste se vůbec hlásila na herectví?

Od malička jsem recitovala. Maminka učila na zušce v Blansku - zpěv a hudební nauku. Po škole jsem vždycky přišla za ní, obcházela jednotlivé třídy, a protože jsem byla na hudbu poněkud natvrdlá, nejvíc času jsem trávila v dramaťáku. Až s notným zpožděním jsem pochopila, že mě neláká herecká interpretace textu, ale text sám - to, jak je utvářen.

Za své rozhlasové dokumenty jste na různých národních i mezinárodních soutěžích získala mnohá ocenění. Kterých z nich si nejvíc vážíte?

Už zmíněné Prix Bohemia Radio. Byla jsem naprosto neznámá studentka, a přesto jsem tu cenu získala. Překvapilo mě, že svět může být i spravedlivý, že to není tak, jako že to mají někteří obšlápnuté.

Kteří lidé jsou pro vás jako dokumentaristku zajímaví?

Dvojí. Jednak zvláštní postavičky, které žijí nekonformně a často i "nekomfortně". Na první pohled prožívají všední životy, ale ty životy jsou, nahlédneme-li do nich hlouběji, často bohatší než u lidí žijících spořádaně a "komfortně". A potom jsou to lidé, se kterými jsem se setkala v cyklu Viktora Preisse Báječný svět - tedy známé osobnosti, které se právě díky Viktoru Preissovi dokázaly otevřít a odkrýt i stránky, do kterých nedávají běžně nahlédnout.

Připravila jste mnoho cyklických pořadů - Kdyby všechny krásy světa, Za divadlem, Cesta s mikrofonem po skrytých stopách osudů, Divadlo svět, Sonety, Báječný svět Viktora Preisse... To obnáší spolupráci s autory. Řídit tvůrčí lidi, motivovat je, koordinovat - nebývá to někdy těžké?

Jednu část mých spolupracovníků tvoří ti, kteří se už dokumentu věnovali dřív. Těm jsem nikdy mnoho vysvětlovat nemusela, jen je snad někdy znovu motivovala. Hlavně jsem si ale musela přivést svoje lidi, protože okruh dokumentaristů byl dost malý. Měla jsem štěstí na své bývalé spolužáky z "Přidalovy dramaturgické líhně". K nim se připojilo pár dalších šikovných mladých lidí a ty jsem si vyučila. Vznikla z nás šťastná skupina - myslím, že můžu říct - přátel. Na víkendy sice spolu nejezdíme a po hospodách často nevysedáváme, ale máme se rádi; nebo alespoň - já je mám ráda. Což je výhoda i nevýhoda. Příteli či přítelkyni se těžko říká: "Hele, tohle si nech, to je blbý." Výhody ale převažují. Marek Janáč, který k této skupině náleží, řekl hezkou věc - že nejsme tým pionýrů, kteří drží partu, ale snažíme se každý svůj dokument natočit tak, aby měl posluchač chuť zapnout si rádio zase za týden, až se bude vysílat pořad jiného autora. V tom je naše kolegialita. V divadle si partneři nahrávají repliky, my se vzájemně vážeme svou prací.

Proč vlastně raději točíte dokumenty v cyklech než samostatně?

Cykly mají výhodu nejen v tom, že stmelují pracovní týmy, ale také proto, že učí posluchače zvykat si na daný druh rozhlasového pořadu. Odpadají ti, které jsme na začátku naštvali. Ale ti, kterým se některý z počátečních pořadů líbil, si pak vyhledají i další. U Ismů to bylo poznat i na tom, že v průběhu roku stoupaly body, kterými posluchači jednotlivé pořady hodnotili.

Tři ze čtyř vašich dokumentů vysílaných v Ismech vznikly ve spolupráci s Kateřinou Ondrouškovou. Zdá se, jako byste raději pracovala v týmu než sama. Mýlím se?

Někdy je jednodušší si udělat všechno sám, ale když se s někým sžijete tak, že na sebe slyšíte a řeknete půl věty a on dopoví tu druhou, je to příjemné. Kateřina studovala u pana profesora Přidala o dva ročníky níž než já, mladší je ale o víc let. Naše spolupráce je vlastně čím dál užší. Dřív jsem kolaborovala až ve finálním stádiu její práce. Teď už vše konzultujeme od samého začátku. Kateřina je zrovna ten případ, kdy spolupráce přeroste v kamarádství - dvě hodiny pracujete, další dvě hodiny rozebíráte chlapy, a pak se zase ponoříte do práce.

Jak snášíte kritiku?

Kritika, která vycházela v Týdeníku Rozhlas, mě trochu zlobila. Ráda bych se byla bývala dočetla rozbor cyklu od někoho, o kom vím, že se dokumentem hodně zabývá, že mu rozumí. Pak bych bezevšeho přijala i kritiku negativní. Chtěla bych ale slyšet, co konkrétně je uděláno špatně, a co dobře. Žel, to jsem se nikde nedočetla. Hodně o Ismech psal Petr Pavlovský, který je velmi chválil, ale ani od něho jsem se zatím nedočkala podrobnějšího rozboru. - Jenže chápu, že kritiky se nepíší pro tvůrce pořadů, ale pro posluchače. Ti reagovali většinou pochvalně, ovšem - když jsme někoho nadzvedli - taky velmi podrážděně.

Podle jakých kritérií posluchači Ismy nejčastěji hodnotili?

Hlavně podle toho, co se dozvěděli nového. Někteří autoři rádi vymýšlejí nové výrazové postupy, nové zvukové formy? Jenže z ohlasů se jeví, že posluchači chtějí na prvním místě informace a takzvaně "umělecký dojem“ je až druhořadý. Trošku mě to překvapilo. Někdy - ale tomu se spíš usmívám - hodnotí, jak mají "rádi" daného respondenta, ne co ten člověk říká. Za celý rok jsme dostali přes tisíc dopisů a stále chodí další. Velmi si jich vážím - ono totiž není zvykem, aby nám posluchači příliš psali.

Nedávno jste připravila scénář k Prusově Faraonu. Co vás při jeho přípravě nejvíc těšilo?

To pro mě byl přímo vzor idylické tvorby. Faraon souvisel s blažeností, kterou jsem pocítila ve svém novém bytě. Když jsem se z Moravy přistěhovala před deseti lety do Prahy, nejdřív jsem spala v kanceláři, pak jsme s Karolínou střídaly podnájmy a teprve po dlouholeté anabázi nakonec sehnaly byt. Strašně jsem se zadlužila, ale seriál jsem nepsala proto, abych měla na hypotéku. Usadila jsem se v hnízdě, které jsem tak těžce mnoho let dobývala, a začalo se mi chtít psát. I pohlédla jsem do knihovny, tam mi padl do oka Faraon, který se mi kdysi dávno, když jsem ho četla poprvé, líbil. A nápad natočit ho se pak zalíbil i Janě Paterové, mé tehdejší šéfové. Hodně mě těšila počáteční fáze, kdy v románu hledáte to podstatné, co můžete rozhlasově rozvinout. Dál je to dřina, text se musí jednoduše "vysedět". No a absolutní rozkoš je, když slova, která napíšu, ožívají hlasem herců, které jsem si přála obsadit, a pak se konečný tvar začne skládat u stříhacího stolu? Když mě režisérka Markéta Jahodová třeba i v sobotu zavolala, jestli nechci přijet do studia, kde stříhá, nikdy jsem nezaváhala. Spolupráce s ní je také jednou z mých pracovních drog.

Inspirace na vás přichází z ničeho nic, nebo jí pomáháte jako někteří slavní autoři čicháním ke shnilým jablkům či koupelí ve vaně?

Prostě si řeknu: "Musím!" Existují samozřejmě i okamžiky, kdy mozek pracuje intenzivněji. To se stává tehdy, když se mi podaří pořádně si odpočinout. Rychlou chůzí ze sebe vyplavuju své negace a pochyby a najednou začne hlava myslet jinak a já si říkám - proč mě to nenapadlo dřív

Jaký dokumentární cyklus vymýšlíte teď?

Na podzim chceme začít vysílat cyklus s pracovním názvem Z Čech do světa a zase zpátky. Mělo by jít o portréty českých osobností, které se nějakým způsobem prosadily ve světě. Nebo i neprosadily, ale o něco se snažily. Koncepci jsme stavěli společně se Zdeňkem Boučkem. Jenže Zdeněk, báječný kolega, spolehlivý přítel a učitel nás všech, co dokument děláme, umřel. Náhle a uprostřed práce. Bude nám nějaký čas trvat, než se vzpamatujeme a zjistíme, jak bez něj dál.