číslo 9

vyšlo 20. 2. 2006

Jak to vidí

Jan Špáta, filmový dokumentarista a kameraman

ZKRAJE TÝDNE

Číst, či nečíst?

Od útlého dětství patřilo k mému životu čtení novin a poslouchání zpráv v rozhlase, později i v televizi. Můj táta za války seděl u rádia každý večer, poslouchal Londýn a já, žák první třídy, jsem četl na oranžovém kolečku připevněném na ladícím knoflíku, že se poslouchání zahraničního rozhlasu trestá smrtí. Myslel jsem si, jak už si to děti myslívají, že jak je to u nás doma, je to i u jiných lidí, že touha vědět a poznáváním se vyvíjet je jev obecný. Jako u většiny jiných dětských zkušeností, tak i v tomto punktu mi život mé představy drsně poopravil. Zažíval jsem pak často okamžiky utrpení, kdy lenost či blbost přestrojené za názor mi třeba tvrdily, že politika je svinstvo a že Roosevelt a Stalin, nebo Husák a Havel, jsou stejní darebáci. Častým jevem dokonce bývalo, že čím kdo méně věděl, četl a přemýšlel, tím hlasitěji své zhusta nesnášenlivé názory světu oznamoval.

Ti, co sledují i nesledují aktuální dění, se rekrutují z celé společnosti nezávisle na profesi, inteligenci, vzdělanosti, víře či sociálním zařazení. Vždy jsem říkal svým studentům, že zatímco ostatní spoluobčané sledovat dění můžou a nemusí, u nás filmařů dokumentaristů to patří do povinné sestavy. Líčil jsem jim, jak vypadají odpudiví "fachidioti", kteří vedle své profese, v které třeba vynikají, jsou prachobyčejní neandrtálci. Leč hrách se nezřídka od zdi odrážel tak, jak to v životě chodívá.

Je nemálo konzumentů médií, kteří si podobně jako v jídle vybírají jen bulvárem navoněné jednohubky svého úzkého zájmu a chléb politiky, ekonomiky, vědy, hlubších myšlenek a zasvěcených komentářů odhazují neomylně do kontejnerů zapomnění. Vedle pivních hospodských fandů, kteří mají oči i uši jen pro sport, vidím před sebou úsměvný obrázek hospodyně, která od obalovaných řízků přiběhne z kuchyně do obýváku a s rukama do prostoru trčícíma, zapatlanýma od trojobalu soustředěně na obrazovce obdivuje nový kostýmek nizozemské princezny.

Čtení novin a poslouchání zpráv, má-li sloužit spíš dobrému než zlému, je tvůrčí činností, ba uměním, v kterém moudrý čtenář, posluchač, divák jen pasivně nepřejímá předložené, ale aktivně vybírá, přebírá, zvažuje, konfrontuje a s opatrnou odpovědností doplňuje kamínek po kamínku svou mozaiku poznání života a světa. Jak těžké bývalo za totalitní nesvobody vybírat zrnka pravdivého poznání, jak nelehké bývá i dnes u svobodných nezávislých novinářů odfiltrovat jejich všelijaké alergie, emoční závislosti, levicopravicové nenávisti či jen lidské komplexy. Jak málo je moudrých, tolerantních a laskavých novinářských osobností, kteří s nadhledem fandí dobrému, aniž by zatajovali zlé, jakým byl třeba pan Jiří Loewy, blahé paměti.

Svět je nemilosrdně mnohotvárný, a tak se konzument zpráv musí k poznání často bolavě protrpět. Když ale nastoupím do vagónu metra a vidím čtenáře hltající plytké a překořeněné stránky bulváru všeho druhu, často mě napadá hamletovská otázka: Číst, či nečíst? Někdy by asi bylo lepší to druhé.