číslo 9

vyšlo 20. 2. 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Co kloudného udělat dnes

Svoboda myšlení a svědomí, svoboda rozhodování a projevu, svoboda schopností a talentů, to je přece to, oč se lidstvo tisíciletí snaží. Tvrdím, že ze současných politiků se touto otázkou nejvíce zabýval Václav Havel. Kdo se snaží jeho myšlenkám porozumět, nediví se jeho světovosti. Je v nich přemýšlivá upřímnost, protože bez obalu říká, že svoboda je jen jedna strana mince. Na její druhé straně je odpovědnost. Je to tedy rozhodování mezi možnostmi. Jenomže to rozhodování je v rukou lidí, a tak jde o to, jak tu svou svobodu pojmou. Jak se zachová politik, který se cítí být povolaný dávat zákony téhle zemi, jak úředník, kterému spadla jeho postavením do klína moc, která má být neúplatná, jak novinář, který má dbát zásad čestného šermu se slovy, a jak umělec, který má očím, uším i duši přidávat na kráse a potěšení. Když se tak zaposloucháte do dnešního dění a rozhlédnete se kolem sebe, dáte mi možná za pravdu, že se svou svobodou zacházíme hodně surově. Není to ani nic nového, protože na totéž si stěžoval před léty spisovatel a novinář Karel Čapek. Už v roce 1923 si posteskl, že svoboda je pro mnohé svobodou žvanění a drzosti. A také neomalenosti skutků, jaké jen lidská povaha dovede vymyslet.

Jestlipak je proti tomu nějaká obrana? Musí přece být. Jsou lidé, kteří by určité věci, jaké nám dnes tolik vadí ve veřejném životě, nikdy neudělali. Nelhali by, neprospěchařili, nepodlézali a neupláceli, nekradli a nepodváděli. Jako by to měli naočkováno výchovou. Chovají se tak i za tu cenu, že jsou mnoha chytráky považováni za ty, kdo jsou úplně "mimo". Protože být "in" je pravý opak. Dokonce to nabírá takovou převahu, že prohřešky vůči společnosti jako by některým lidem vůbec neubrali na popularitě. Tolerantně a milostivě se jim promíjejí. Jsou dokonce celebritami na výsluní. Jak jinak bychom mohli poslat do Evropského parlamentu poslance Vladimíra Železného, který je doma stíhán? Proč bychom s takovou věcí počkali, až bude jasné, že byl obviněn omylem a nemá se z čeho zodpovídat? Logiko, promiň, ten pán je z České republiky! Ze země víc než svobodné, protože tady si svobodu může každý vysvětlovat po svém. Tady dávaly noviny místo pro pravidelné komentáře ke kritice veřejného života Miroslavu Mackovi. Pánovi, který zbohatl právě na lidské nevšímavosti a hlouposti. Tady uveřejňují s gustem fotografie mladého cestovatele Kohouta, který zesměšnil Poslaneckou sněmovnu, na jejíž účet procestoval pěkný kus světa. Jenom za podmíněný trest. Tak mu přísluší právo poučovat ze stránek novin příslušné orgány, jak jsou neopatrné, že mu ponechali parkovací kartu, kterou snadno přesvědčí kdejakého policistu, že právě přivezl na místo ministra zahraničních věcí. On má svědomí čisté. Úplně nepoužité. Staré české přísloví říká, že drzost je lepší než poplužní dvůr. Co by také takoví lidé dnes dělali s poplužním dvorem? Ale čím to, že i když pravda o nich vypluje na povrch, je lidem úplně jedno, že se jeví jako utopenec? Lhostejnost zabila neschopnost odsudku společnosti. A to je virus, který by si zasloužil co nejdříve nějakou silnou očkovací vakcínu. Jinak nám hrozí zničující nákaza.

Nejdrsnější souboje jsou stále mezi politiky. Tenhle volební superrok nám dá samozřejmě zabrat. I finančně. Budou to 2,2 miliardy korun ze státního rozpočtu, z našich odvedených daní. Vyhodíme je, když si nerozmyslíme svou volbu. Ani politické subjekty nepřijdou zkrátka. Strany a hnutí, které získají víc než 1,5 procenta hlasů, dostanou za každého voliče sto korun. Vašich sto korun, na další činnost a na svůj rozvoj. Ale vžitou praxí je, že dostanou-li se vámi zvolení do sněmovny, po čtyři roky budete mít možnost jen sledovat jejich činnost. Méně už ovlivňovat. Nadměrné množství poslaneckých předloh a stovky pozměňovacích návrhů se sice tváří, jako že straní prospěchu lidí, ale leckdy poslouchají různá lobby a vyžadují mnoho cenného času sněmovny. A také nenápadně a zákeřně posilují rozpory mezi právními předpisy. Dělají z našich zákonů křížovku. A my jako bychom zapomněli, že výsledkem činnosti Poslanecké sněmovny a Senátu jsou právě jasné a kvalitní zákony. Moji přátelé říkají, že by s radostí volili takové poslance, kteří by si hned při vstupu do sněmovny zrušili všechna finanční privilegia, děděná po předchůdcích, a poněkud si oklestili imunitu. Že by se také odměňovali podle kvality práce. Jenomže takový závazek jsme ještě od nikoho nikdy neslyšeli. Naopak. Ti současní poslanci více než rok slibují, že si platy opět zmrazí, ale místo toho si je úspěšně zvyšují. Mají jiné starosti. Být pro příště zařazeni na volitelná místa kandidátek. Že voliči chtějí nové tváře, to je nezajímá. Oni přece jsou ti bardi se šikovnými zkušenostmi a styky. Takže, milí voliči, nepřepočítáte se, nebudete-li s ničím počítat. Druhá strana zase počítá nepokrytě s vaší lhostejností. A je proti tomu nějaká obrana? Ale ano, jen se zamyslet!

Nebylo mi dobře, když jsem viděla na televizní obrazovce záběry demonstrujících lékárníků. Ti, se kterými já přicházím do styku, jsou lidé kultivovaní a k zákazníkům vstřícní. Jejich demonstrující reprezentace byla přisprostlá a hloupá. Nevzali si pilulky na uklidnění a jevili se jako kraválisti a řvouni. Netěší mě, že reklamy, které nám nabízejí cokoliv, nejsou objevné a vtipné, ale šokující. Vadí mi, že náš protežovaný výtvarník David Černý nabídl belgickému festivalu Beaufort 2006, který začíná 1. dubna, sochařský objekt zobrazující Saddáma Husajna jako žraloka v akváriu. Vystavení nebylo povoleno, je příliš zbytečného napětí mezi křesťanským a muslimským světem. U nás byl žralok Saddám největší atrakcí pražského bienále. Nenápadně jsme jako jiní přetiskli karikatury Proroka Mohameda. Ale my všichni se musíme učit odhadnout míru. Míra a mír, jak mají tato dvě slova najednou k sobě blízko! Provokativnost a netolerance škodí. Znepřáteluje. Stejně jako lhostejnost a nevšímavost k tomu, kdo je naším zástupcem kdekoliv. Dnešní svět hledá správnou míru pochopení, vzájemné úcty a slušnosti. I mezi těmi, kdo nemají stejné názory, stejnou víru a stejný vkus. Vím, že k tomu Karel Čapek říkal: "Ve vážných konfliktech života není neutrality. Ale pravdu mají ti, kdo nečekají na budoucí řád, ale koukají, co kloudného se dá udělat dnes."