číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Dívejte se

Když rodina není záchytným bodem

Čtvrtek 9. března, ČT 2, 22.50

Anglického režiséra Mika Leigha - vedle Kena Loache - právem řadíme mezi nejpozoruhodnější současné tvůrce, kteří nezavírají oči před odvrácenou podobou společnosti, v níž žijeme i my. Ne každý titul, pod nímž je podepsán, patří mezi špičkové, avšak několik se natrvalo zapsalo v novodobých filmových dějinách. Některé drtí svou bezvýchodností, když ukazují, jak lidé živořící na společenském i lidském dně snad podvědomě nacházejí jakési zvrhlé potěšení i zadostiučinění v ubližování, v infikování ostatních svou destruktivní zlobou - jak tomu bylo v drásavém dramatu Nahý. Jindy Leigh věří, že člověk se navzdory existenčním klopotům chová vstřícně, že si ještě uhájil soucit i vcítivost; k této výpovědi směřují například snímky Tajnosti a lži, Na vážno nebo Vera Drakeová - žena dvou tváří. Sem se rovněž řadí Všechno nebo nic.

Leighovou největší předností je mistrná kresba prostředí, šedavých městských čtvrtí, míst často stísněných a omezujících, kde člověk přesto musí žít. S oblibou si volí nižší střední třídu a ještě častěji výsostné outsidery, kteří zkoušejí prolomit kruh smůly - a jejich mentalitu dokáže přiblížit do nejmenších podrobností. Zobrazení rodinných vztahů, vibrujících pocity křivd i nenaplněných ambicí, vyhrocených či naopak zlhostejnělých bezvýchodností, se natrvalo vpíše do paměti. A plně uchvacují i dlouhé rozmluvy či dokonce monologické úvahy, často bolestně zpytavé. Leigh je dokázal s ohromující silou napsat i inscenovat, aniž by v nich cokoli skřípalo.

Mimořádnou zásluhu na sugestivitě vyprávění mají nevídaně uvolněné, věrohodné herecké kreace, které evokují často omezený duchovní obzor postav jak zaměřením na sdělné repliky, tak celkovým "dokumentárním" pojednáním. V tomto případě mám na mysli častého Leighova maskota Timothy Spalla, se svou výraznou fyziognomií nepřehlédnutelného mezi ostatními. Postavy - to totiž nejsou vyumělkované figurky, ale plnokrevné lidské bytosti, na nichž není zhola nic výlučného.

Spallův Phil pracuje jako ne právě nejsvědomitější taxikář a své výpadky se snaží omlouvat svérázným mudrlantstvím. Jeho vyčerpaná žena Penny (Lesley Manvilleová) tráví dlouhé hodiny za pokladnou v supermarketu. Do rodiny dále patřící zamlklá dcera Rachel (Alison Garlandová), která pracuje jako uklízečka v domově důchodců, se stáhla jakoby do vlastního světa, kam nemá nikdo přístup; možná i tak reaguje na svou tloušťku, častý terč zraňujících poznámek. Stejně vykrmený je i syn Rory (James Corden), neurvale se na každého utrhující a zřejmě neznající jiný výraz než "Fuck off"; bez zájmu se celé dny povaluje na gauči, jakoby uhranutý televizní obrazovkou.

Rodina se věčně potýká s nedostatkem peněz, ale hlavně lásky a vzájemného souznění. Stále zřetelněji se obnažuje, jak její členové vedle sebe jen žijí, místo aby se pokoušeli žít spolu, jak bezútěšnost a z ní plynoucí frustraci si odreagovávají pitím a hrubostmi. Limituje je nechuť jakkoli svůj úděl měnit, považují jej za obvyklý a přirozený. Právě obraz všudepřítomné pasivity vytváří nejpůsobivější významovou rovinu celého příběhu. Ale přesto jej Leigh nezbavuje naděje, když naznačí, že až v opravdové krizi by se snad rodina konečně mohla pevně semknout.

JAN JAROŠ