číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Televizní glosář

Bulvár & kýč (made in ČT)

Logo v rohu obrazovky ruší. Občas je však jediným důkazem, že si divák omylem nepřepnul z  veřejnoprávního na komerční kanál. Hlavně v poslední době, kdy se Česká televize podbízí nižším pudům publika až s nevídanou úporností.

V dramatické kategorii zosobňuje zmíněný trend už tradičně "tvůrčí tandem" Jan Míka - Jaroslav Hanuš. Na analýzu jejich nejnovějšího společného opusu je teoreticky času dost. V praxi však už expozice napovídá, že i v případě Návsi by podobná kritická aktivita měla asi tolik smyslu, jako u Ulice, Rodinných pout, Bazénů a ostatní spotřební seriálové konfekce, střižené dle potřeb a chuti mas. Včetně starších společných děl zmíněné scenáristicko-režijní výrobní jednotky. Doslova totéž dnes dělají komerční televize masověji, rychleji a jistě i levněji. V programové nabídce, ale hlavně v produkci ČT, nemá Náves co pohledávat.

Rozmanitější podoby má aktuální komerční směřování "zábavné publicistiky" ČT. Do řady magazínového bulváru, vzájemně existenčně propojeného s mediálním eintopfem celebrit, reklamy, politiky, módy atd., se okamžitě po své exhumaci zařadilo staronové Žito Haliny Pawlowské. Vzorovým příkladem nadčasové účinnosti červené knihovny je naopak Pošta pro tebe - ryzí kýč, stylově předznamenaný ulepenou cukerínovostí romanticky rozostřených pouťových upoutávek, a (přesně v duchu postmoderního zmatení pojmů) podepsaný Igorem Chaunem, kdysi snad nejosobitějším režisérským talentem své generace.

Prodejnost bulvární povrchnosti a kýčovitého sentimentu řádově násobí, jsou-li ukotveny v pohnutém osudu celebrity, a nejlépe i ozdobeny příslušným happyendem. To vše plní nejnovější položka veřejnoprávní publicistické komerce, kterou její vynálezkyně, Iveta Toušlová, příznačně atraktivně nazvala 13. komnata. Údiv nad bezostyšností, s níž Česká televize expanduje do hájemství prodejných kanálů, sice mírní občasná střízlivá věcnost některých pokračování (viz zpráva Josefa Rauvolfa o ex-Lunetikovi Martinu Kociánovi), většinou však ústí v pochybnost, zda je vůbec možné myslet podobné citové dryáčnictví vážně? Ať už je to jakkoliv, například závěrečná scénka morytátu o životních peripetiích (diagnóze?) druhdy národem nejoblíbenější předčítačky zpráv, Mirky Čejkové, kdy si zpovídaná protagonistka se zpovídající novinářkou Janou Ciglerovou vzájemně štkají na ramenou, si zaslouží čestné místo mezi exponáty pomyslného zámku televizní hrůzy.

JAN SVAČINA