číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Nalaďte si

SOUZVUK

Neděle 12. března, Český rozhlas 3 - Vltava, 9.30

Prázdné hory jsou plné větru a deště

Korejský buddhismus vzbuzuje v posledních letech stále větší pozornost západních buddhologů. A nejen to: dlouhá tradice klášterní disciplíny, zenové meditace i studia súter přivádí do Koreje mnichy a mnišky z Evropy a Ameriky.

Součástí této živé a inspirující tradice jsou básně sonsi, které mniši psali v klasické čínštině. Náš rozhlasový pořad představuje poezii pěti významných korejských zenových mistrů.

Většina korejských buddhistických klášterů leží v horách. Za vlády dynastie I (1392-1910), která vyhlásila za státní ideologii konfucianismus, byli mniši nuceni odejít z měst a uchýlit se do horských klášterů a pousteven. Ačkoli se jednalo o projev útlaku buddhismu, z hlediska dlouhodobé perspektivy se toto opatření pozitivně odrazilo v prohloubení mnišské disciplíny a meditační praxe. Atmosféra v hlubokých horských údolích daleko od světských pokušení stimulovala mnichy k přísné duchovní kultivaci.

Krajina strmých skalnatých hor navíc poskytovala svým obyvatelům obraz neobyčejné krásy. Korejské kláštery se tak staly místem jedinečné harmonie mezi kulturou a přírodou: tradiční dálnovýchodní architektura používající kámen, hlínu, dřevo a papír, obklopená zalesněnými svahy, které se na jaře zbarvují růžovými a červenými azalkami, v létě skýtají osvěžení v průzračných bystřinách, na podzim hoří rudými hvězdičkami listů javorů momidži pod zářivě modrou oblohou bez mraků a v zimě se bělají sněhem, na němž se rýsují nahé kmeny listnatých stromů a zelené jehličí borovic... Každá doba má své kouzlo a v Koreji, kde jsou rozdíly mezi čtyřmi ročními obdobími mnohem patrnější než ve střední Evropě, to platí dvojnásob.

Patří k tradici korejské kultury, že téměř každý vzdělaný člověk, který čte poezii, poezii sám též píše. Buddhističtí mistři nejsou v tomto směru výjimkou. Pětislabičných či sedmislabičných čtyřverší i delších básní, které psali v klasické čínštině, se zachovaly stovky. O zenových mniších se všeobecně ví, že dávají přednost mlčení nebo konkrétním činům před slovy. Co tedy bývá tématem jejich veršů?

Zaměříme-li se nejprve na elementární rovinu lidské existence, jak byla vnímána jedinci dobrovolně odsouzenými k dlouhým měsícům samoty uprostřed hor, všimneme si stále se vracejících témat stesku po blízké duši, radosti ze setkání s přítelem a bolesti loučení.

Ideálem mahájánového buddhismu je bódhisattva - probuzená bytost, která se ze soucítění k utrpení všeho živého dobrovolně vzdává nirvány a vrací se stále na tento svět plný "větru a deště", aby pomáhala druhým bytostem na cestě k osvobozujícímu poznání.

Jakkoli byly pocity samoty silné, v horách mnichové prožívali současně i radost ze svobody a nezávislosti na strastném "světě červeného prachu" (jak nazývali svět iluzorní moci a slávy a též smyslových požitků). Mnoho "básní o životě v horách" či "básní o hnutích mysli v horách" vyjadřuje pocity osvobození a potěšení z půvabů horské krajiny. Korejský zenový mistr Sungsan (Seung Sahn) ve svém komentáři k jedné zenové básni mj. napsal: "Pravé zenové básně nejsou básněmi zdobného stylu. Jejich smysl nespočívá v užívání krásného uměleckého jazyka. Zenové básně užívají slov k tomu, aby poukázaly na zkušenost, která nemůže být vyjádřena slovy.

Zenové básně vždy učí. Často vyjadřují zkušenost probuzení."

IVANA M. GRUBEROVÁ