číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Navštivte

Olympijská tragédie zplodila další hrůzy

Ačkoli se nový film Stevena Spielberga nazývá Mnichov a v několika výjevech se vrací k tragickým událostem na mnichovské olympiádě roku 1972, kde hlouček palestinských útočníků unesl a povraždil izraelské sportovce, režisér sleduje něco jiného - nejen následné vyhledávání a likvidaci lidí spojených s teroristickou organizací Černé září, která krveprolití zosnovala, ale především sílící pochybnosti, zda násilí potírající jiné násilí něco řeší.

Protagonistou příběhu je mladý Izraelec Avner (Eric Bana), kdysi příslušník ochranky u ministerské předsedkyně Goldy Meirové, jenž ve zjitřeném ovzduší přijme obtížný úkol, který mu svěří nejvyšší státní představitelé. Jakoby na vlastní pěst, zcela bez oficiálního pověření i spojení, má zajistit fyzickou likvidaci nepohodlných osob, jejichž seznam obdrží. Stane se šéfem pětičlenné skupinky, která má dotyčné "cíle" vyhledávat a ničit. Zprvu se to daří - dokud se sami mstitelé neocitnou v roli pronásledovaných.

Spielberg opět zvolil důstojné, majestátně plynoucí vyprávění, s důrazem na povlovné jízdy kamery, díky nimž se násilné akce stávají jakoby součástí všedního dne. Příběh je samozřejmě korektní: než by Avner ohrozil malé děcko, raději vražedný atentát odloží. Trestající skupina cestuje po celé Evropě (a takových skupin mělo působit vícero), více než střelné zbraně používají výbušniny, nakladené do telefonu, pod postel i různě jinam - až se Avner bezmála stává obětí stihomamu, když nikoli neoprávněně začne podléhat podezření, že i jeho se kdosi pokouší odstranit. A není důležité, že zprvu by to mohli být protivníci, zatímco později třeba izraelská tajná služba, aby zahladila stopy.

Výrazné je rozdvojení Avnerovy roviny: do melodramaticky vyklenutého motivu totiž vchází jak krvavé poslání, tak podrážděné rozmluvy s matkou či starost o těhotnou manželku a poté péče o novorozeně a jeho matku, které prozřetelně přestěhoval do Ameriky. Nacházíme však i výrazně romantické prvky odebírající Mnichovu potřebnou přesvědčivost. Jednak se akce, které Avnerova skupina podniká, blíží k amatérsky prováděným mstám, jimž chybí příznak profesionality. Už proto lze o celé Avnerově misi pochybovat, nemluvě o tom, že byla zcela odkázána na informace jakési pátrací agentury, která se živí prodáváním údajů o pohybu hledaných osob a nejspíš poskytuje informace každému, kdo zaplatí. Značně výlučný, navzdory dramatické působivosti, je i retrospektivní sled jednotlivých fází mnichovské tragédie, koncipovaných - s výjimkou úvodní epizody - jako Avnerovy zlé sny, z nichž se vyděšen budí. Jenže tíživé noční můry svou zasvěceností a přesností naznačují vzpomínky přímého účastníka událostí, kterým Avner rozhodně nebyl.

Spielberg se snímku snaží vtisknout reportážní rysy, nejzřetelněji v úvodu s televizním komentováním olympijské tragédie, která však průběh her nijak vážněji nenarušila. Zaznějí i výrazně deziluzivní zjištění, třeba, že jeden šéfů Černého září úzce spolupracuje s americkými tajnými službami, nejspíš kvůli přesnějšímu zaměření násilných akcí, které se měly vyhýbat Američanům.

Mnichov zajisté není tak sugestivní jako kdysi Schindlerův seznam, ani neohromuje znepokojivými náznaky jako Stoneův JFK. Znějí v něm proklamativní disputace třeba na téma územního sebeprosazení Izraelců, Arabů i Palestinců. Přesto přináší cennou výpověď o kořenech odvěké rozbouřenosti Středního východu a pomáhá tak lépe pochopit, co se tam děje dnes.

JAN JAROŠ