číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Sestry bolesti a naděje - paní Suzanne a Marina
Lev rozplakán, kraj rozmetán?
Dal na vědomost buben tam:
- Pán - vrán - vrán -
pán všech vran ve tvém hradu je.
Tam v okně - led ho rámuje -
(Bum! Bum! Bum!)
Hun!Hun!Hun!

Nevybavuje se vám při čtení těchto veršů jedna fotografie? Adolf Hitler se uzurpátorsky opájí z  okna Hradu pohledem na čerstvě uloupenou Prahu. Báseň Buben byla napsána nedlouho potom, 30. března v Paříži. Kým? O tom bude naše zamyšlení.

Jsou události, jejichž data v kalendáři připomínáme si každoročně jako bychom podvědomě cítili, že čekat na jejich jubilejní ozvěny, bylo by nepatřičné. Rozhodovaly se v oněch dnech běhy dějin na dlouhá desetiletí a měnily tvář této země k nepoznání. 15. březen 1939 mezi ně určitě patří. A tak, s opět blížícím se datem prvního okupačního vpádu v minulém století, přicházím se dvěma básněmi, které byly psány v přímém dotyku s tragickým dnem, jak lze snadno doložit z  rukopisných originálů.

Jsou málo známé a nenapsali je Češi. Obě ženy, o nichž bude řeč, vedly však s touto zemí dlouholetý dialog prostřednictvím vlastních osobních historií. Jejich osudy, propojené navíc na dlouhá desetiletí s dějinami obou totalitních diktatur a ne příliš vyvedené z  té šťastné strany, pokřtily, každý po svém, i jejich poezii. První je Francouzka, provdaná do Čech, druhá Ruska - emigrantka pobývající několik let v Praze.

Suzanne Renaudová (1889-1964), francouzská manželka českého básníka Bohuslava Reynka, pocítila osudové rány hned po Mnichovu. Návštěvy v Grenoblu, kde manželský pár pobýval dlouhé měsíce v prvním desetiletí po sňatku, byly nuceně ukončeny. Za války manželé hospodařící v Petrkově u Havlíčkova Bodu opouštějí po prvé nedobrovolně rodinnou tvrz. Ještě se mohou uchýlit k přátelům. Po Únoru už to nejde: statek je znárodněn a paní Suzanne úplně znemožněn styk s Francií. Manželskou dvojici postihlo vyvlastnění majetku a živoření na okraji bídy. Návratu lepších časů se nedožila, svítání nad znovuobjevováním básnického a výtvarného díla jejího muže zastihlo ji jen v prvních záblescích. Psala francouzsky, po válce u nás vydala v Reynkově překladu sbírku poezie Chvála oběti. Tak by mohl dnes být zhodnocen i celý její život. Verše inspirované osudovým předělem českých dějin, poslední text knížky, nejsou symbolikou obrazů příliš vzdáleny únorovým rekvizitám roku 1948. Odevzdaně a bez reptání přijala a nesla svůj úděl. Nikdy tuto zemi neproklela jako celu nedobrovolného vězení, vychovala zde děti a stála manželovi po boku více než 38 let! Pochmurný patos plačtivě sychravého zasněženého rána jednoho z  nejčernějších dnů naší historie vystupuje z  básně přeložené člověkem jí nejbližším:

15. březen 1939

Co pochováme pod sněhem?
Ach, slzu, ticho, tíseň;
co pochováme pod sněhem?
Meč, památku a píseň;
co pochováme pod sněhem?
Ach, vlast a nepřístupná hnízda;
co pochováme pod sněhem?
Vítr, jenž s vyhnancem si hvízdá;
co pochováme pod sněhem?
Hanbu, jež mocné světa kruší;
co pochováme pod sněhem?
Jich škleb a olověnou duši;
co pochováme pod sněhem?
Lampu, kde spí duch zářící;
co pochováme pod sněhem?
Živého Boha, jako pšenici.

V krutějších obrysech vynořují se osudy druhé ženy, Mariny Cvetajevové (1892-1941). V Čechách žila necelá tři emigrační léta, po odchodu do Francie roku 1925 udržovala s českými přáteli písemný styk. Z  oněch dopisů cítíme léty neutuchající touhu po návratu do Prahy, kde prožila svůj nejplodnější čas. Většinu jejich "velkých básní" omývají vlny imaginace, jejichž pramenem byl neopakovatelný kolorit Prahy 20. let. Nad Vltavou našla i nejmilovanější symbol města - sochu Bruncvíka, v rysech jehož tváře objevila shody s podobou své vlastní. Netušila, že odchodem z  Čech skončí její šťastnější léta: francouzské údobí, i když časově daleko rozlehlejší - trvalo 14 let! -, bylo více méně jen předčasím neuváženého návratu do sovětského Ruska v tragické době po krvavých politických procesech a před vypuknutím války. Stačilo pouhých devět týdnů od června 1941, aby se dobrala poznání, že není schopna žít dál. Navršilo se toho příliš: zničené manželství, podivně odcizené děti, nemožnost publikovat, podezírání na každém kroku, výslechy a nakonec evakuace z  Moskvy na východ s horizontem Uralu a sibiřských pustin. Umírá dobrovolně. Ona, skutečná carevna ducha, jedna z  největších a nejoriginálnějších básnířek 20. století, autorka pronikavých filozofických a literárněhistorických studií, přítelkyně velkých duchů Evropy, R. M. Rilka, Majakovského a Pasternaka, v době své smrti myčka nádobí v tatarské vsi Jelabuga?

Ještě dva a půl roku života zbývalo Marině Cvetajevové, když vznikal cyklus Verše Čechám s mezními daty od listopadu 1938 po květen 1939. Někde uprostřed čteme jeden z  textů s datem 9. 5. 1939, pod jehož název přepsala jako moto citát z  březnových novin: "Češi přistupovali k Němcům a plivali".

Vzali

Všecko vzali hned napoprvé:
Oheň, sůl, železo (i z  krve).
Brali - tak štědře. Brali - včas.
Vzali nám skály, vzali kras.
Od severu i od východu:
Podzemí, nebe, zemi, vodu.
A od jihu a západu:
Mléko, med - rajskou zahradu.
Vzali nám prameny i hory,
lučiny vzali, vzali bory,
a - co je víc než zemský ráj:
vzali i boj za rodný kraj.
Blízkost i dálku, lásky, dlaně
odhodlané a sny i zbraně?
Pohrdáním, to zbylo jen,
je ten kraj dosud vyzbrojen!

Báseň Březnové idy, evokující starořímským kalendářním označením ovzduší tragedie antického rozměru, končí dvěma slokami, před nimiž musíme hluboce smeknout. Verši naplněnými nadějí v dobrý konec dramatu a prorocky věštící pád šíleného diktátora. Předpovídají - jsou psány 22. dubna 1939! - nejenom spiknutí dvou totalitních režimů v podobě hanebného sovětsko-nacistického paktu, ale i budoucí děje válečné. Napsat takové poselství v nejčernějším čase českých dějin, to zasluhuje víc než připomenutí.

Nad tím, jak se zpupnost skví,
splakat? Nad urážkou?
Že půjdou až do Moskvy
slavit výhru pražskou?
Výhra trvá pouze, než?
než porážku sklidí.
Však si, Vůdče, vzpomeneš
na březnové idy!

Cyklus uzavírají dvě sloky nadepsané: Kameny. Jen málokterý cizí básník stál tak blízko našemu Janu Nerudovi. Možná intuitivně a bez znalosti slavných veršů o národu z kvádrů, ale určitě s pronikavým vhledem k tenkrát tak bolavě obnažené duši Čech, Marina Cvětajevová promlouvá: Ty neumřeš, neumřeš, národe! / Bůh žehná ti a chrání tě dál. / Nach krve, s nímž slunce k nám ráno jde, / ti ve tvých granátech dal. // Tak ti tvé kameny kázaly: / tvrdý jak žula zůstaň ty, / čistý jak křemenné krystaly / a žhavý jak granáty.

Tvrdý, čistý, žhavý - atributy věna, které vložila básnířka na váhy dějin jako protihodnotu měkké poddajnosti, špíny skutků a chladných spekulací .Kolik takových darů přišlo na adresu porobených Čech?! Už proto berme verše obou sester naší bolesti i naděje paní Suzanne a Mariny, do očí nebo úst s úctou, a nejen ve výroční době Březnových Id?.

MIREK KOVÁŘÍK

(verše Mariny Cvetajevové jsou uvedeny v překladech Jany Štroblové)