číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Jak to slyší

Jaroslav Someš, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Což takhle vyčejndžovat název

Mezi drobnými, méně známými povídkami Boženy Němcové najdeme také půvabný obrázek nazvaný Kávová společnost. Má autobiografický ráz. Líčí odpolední dýchánek maloměstských paniček, které nemilosrdně pomlouvají ženu, jež se do města právě přistěhovala (snadno v ní poznáme samotnou Němcovou). Vytýkají jí její vlastenectví, demokratismus, sociální cítění a podobné "prohřešky" - to vše jazykem, který je směsí češtiny a němčiny, ovšem v tak zpotvořené podobě, že se povídka při dnešním vydávání neobejde bez vysvětlujících překladů v poznámkách. Spisovná němčina, kterou se v 19. století hovořilo v Praze, bývala považována za vzorovou. Ovšem ti, kdo mísili rádobyněmecká slova do češtiny jen proto, aby se zdáli být "nóbl", mluvili "bisl bémiš, bisl dajč", jak se zkomoleně říkávalo, a bývali pro smích už svým současníkům.

Nebezpečí rozšiřování germanismů u nás v zásadě odzvonilo ve druhé polovině 20. století. Touha prezentovat se jazykem však trvá dál. Kdyby se paničky z Kávové společnosti sešly dnes, šly by jistě opět s dobou. Zaručeně by do konverzace vplétaly různé anglicismy, za správnost jejichž tvaru a použití by asi nebylo radno ručit. Dotyčné dámy by tak byly "in", a "být in", to je heslo současnosti. Opět - nic proti stále běžnějšímu užívání angličtiny jako takové. Je dnes patrně nejčastějším prostředkem mezinárodního dorozumění a je žádoucí, abychom ji znali co nejvíc a nejlíp. Ale pokud jde o anglicismy, i pro ně platí, že všecko se má užívat v patřičný čas na patřičném místě. Jinak je vnímáme v profesním slangu, a jinak třeba v interview nějaké známé osobnosti. A už docela jinak v běžných, každodenních jevech, jako když se třeba z hospody na rohu přes noc stane "pub" - usmolenost stolků to sice nevyřeší, ale před kolemjdoucími to hned přidá na vážnosti. Povážlivě dlouho jsme nechávali takovémuhle zaplevelování češtiny volný průběh. Teprve v poslední době se v médiích na pošetilost i nezdravost hatmatilky ve stylu "bisl bémiš, bisl engliš" začíná upozorňovat - také v Týdeníku Rozhlas, například právě nedávno v článcích Petra Vybírala.

Škoda, že se laciná snaha po světovosti projevila už i v Českém rozhlase. A dvojnásobná škoda, že se tak stalo tam, kde je vysílání směrováno na mladou generaci, u níž se jazyková pokleslost projevuje možná nejcitelněji. V pátek 13. ledna zahájila po několika týdnech zkušebního provozu vysílání nová stanice, Český rozhlas 4. Jméno ovšem dostala nečeské - Radio Wave. Je zaměřena především na mladé publikum a její programovou náplň převážně tvoří hudební proudy přerušované krátkým zpravodajstvím. Doufejme, že drtivá většina jejích posluchačů je v angličtině zorientována natolik, aby název své nové stanice dokázala přečíst správně a věděla, že v češtině znamená "vlnu". (Stejně sázím krk, že se dočkáme, jak se bude někde v tramvaji či autobuse omladina bavit "o té vave" a dohadovat se, je-li "super" anebo ne.)

Paradoxně přitom právě rozhlas má u nás hledání vlastních, domácích názvů v tradici a je nejlepším svědectvím o prospěšnosti a úspěšnosti takových snah. Společnost Radiojournal, která v roce 1923 zahájila v Praze rozhlasové vysílání, užívala pro "pravidelné české rozesílání mluvy a hudby" nejprve internacionální termín "radio". Jistě se s ním mohla spokojit. Ostatně, v mnoha jiných zemích se tak stalo. Radiojournal se ale rozhodl hledat původní český název a dokonce k tomuto účelu vypsal veřejnou soutěž. Žádný z návrhů, které se sešly, však neobstál. Až redaktor Národních listů Richard Durdil, píšící pod pseudonymem J. D. Richard, začal v květnu 1924 užívat slovo, které sám nově vytvořil - "rozhlas". Název se velmi rychle ujal a vžil. Naplnily se tím Durdilovy naděje a potvrdily se tím jeho předpoklady. V článku z 21. května 1924 totiž o svém novotvaru napsal: "Doufáme, že najde porozumění v kruzích majitelů přijímacích stanic stejně jako u všech, kdo dbají čistoty a výraznosti řeči - vždyť přimyká se přesně pojmu a vychází přímo z ducha našeho jazyka."

Legendární Radiojournal tedy kdysi projevil více osvícenosti, než programové ředitelství ČRo dnes. Nyní žádná soutěž o nový název vypsána pro posluchače nebyla, ačkoli jinak žijeme v době přebytku mediálních soutěží a klání. Nevyskytl se taky žádný nový Durdil, takže péče o "čistotu a výraznost řeči" přišla zkrátka a "duch našeho jazyka" na vlnách Wave zaplakal. Držme si pěsti, aby aspoň po programové stránce byla nová stanice vydařená!