číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Titulní rozhovor

Zdeněk Mahler, spisovatel a publicista

Narodil jste se v Batelově na Vysočině, poblíž trochu mystické Javořice. Nemáte chuť ten kout trochu oslavit?

Jak by ne, žili tu moji prarodiče i rodiče! Je to drsný kraj, který posiluje lidskou energii a odolnost a narodilo se tu mnoho zajímavých lidí. Vracím se tam pro okouzlení a inspiraci a vystupuji čas od času kolem bývalé hraběcí chaty až nahoru, k zázračné Studánce Páně těsně pod vrcholem Javořice. Dole je rybník Zhejral a kousek dál Velký pařezitý rybník, vesnice kolem mají nádherná zvukomalebná jména - Řásná, Mrákotín, Bezděčín, odtud je už jen krůček k lidové poezii? Můj tatínek, vyučený kovář, ostřil náčiní kameníkům v mrákotínském lomu, ale v době hospodářské krize musel putovat za prací a tak jsme se časem ocitli v Úvalech. Kdosi mě tam vyfotografoval, jak jezdím na tříkolce. Představte si, že po třičtvrtě století jsem podle té fotky našel domek, kde jsme tenkrát bydleli! Ale ne dlouho. Tatínek dostal práci v Praze a my se stěhovali do průmyslových Vysočan. Táta nebyl žádný intelektuál, zdědil jsem po něm jedinou knížku "Mazání výbušných motorů", ale měl jednu vlastnost, kterou já postrádám: Byl neobyčejně šikovný, "myslelo" mu to rukama. Moje studia sledoval zpovzdálí a když jsem udělal doktorát na filozofické fakultě, kde jsem studoval češtinu, angličtinu a později srovnávací literaturu, táta plakal.

Jablko se tedy odkutálelo od stromu hodně daleko.

Když jsem navštěvoval ve Vysočanech měšťanku, přišel tam velice respektovaný inspektor. Naklonil se nad mým sešitem a ředitel školy prohlásil: Tenhle rošťák asi bude jednou dělat do literatury! Bylo mi třináct a snažil jsem se výrok pana ředitele potvrdit. (smích)

Co hudba a vaše genová "výbava"? Jste přece vzdáleným potomkem Gustava Mahlera (mimochodem, narodil se také na té vaší Vysočině). V jakém příbuzenském poměru jste této světově proslulé skladatelské osobnosti a jak se vám s tím slavným jménem žije?

Na učitelském ústavu, který mě připravoval na pedagogickou dráhu - učil jsem ale všeho všudy dva roky - tak tam jsem studoval hru na housle a na klavír a jako středoškolák jsem zpíval několik let v Křížkovského sboru druhý bas, dodnes vám zazpívám jakoukoliv Foerstrovu skladbu. Gustav Mahler byl můj nepřímý prastrýc. Někdo by se mohl domnívat, jak je příjemné, že se mohu přihřívat na slavném jménu. Tento geniální muzikant mě však usvědčuje z  nedostatečnosti - rád bych tomu jménu nedělal hanbu?

Hudebníkům jste věnoval řadu knížek, podle vašeho scénáře vznikl krásný film o Emě Destinnové a radil jste Formanovi, když točil slavného Amadea. Vraťme se ale k vašemu horoskopu. Jste narozen ve Střelci a tomu vládne štědrý Jupiter. Rok vašeho narození má na konci osmičku, což je osudové číslo České republiky. Co přinesla osmička vám? Zdá se, že jste kolem těch letopočtů míval úplné žně, přicházely dokonce ceny, ale pak vás vždycky někdo klepl přes prsty?

Naše generace se narodila v jistém smyslu nešťastně, do obrovsky pohnutých dob. Co všechno se zpřevracelo, s čím vším jsme se museli vyrovnávat, než jsme poznali, v čem je faleš a v čem hodnota! Často jsem si říkal: Jak to, že neexplodujeme? Ale dneska se mi zdá, že "osmička" mi svým způsobem byla příznivá a všechno zlé bylo k něčemu dobré. Začnu třeba tím, že v roce 1948 jsem měl neuvěřitelné štěstí, když jsem s odřenýma ušima odmaturoval z  latiny na reálném gymnáziu v Karlíně, protože moje maturita na učitelském ústavu nestačila. Další věc - měl jsem štěstí na dobré pedagogy. Na filozofické fakultě jsem chodil na přednášky k profesoru Pražákovi, Šmilauerovi, Vachkovi, krátce i k Černému. Potřeboval jsem si přivydělávat a ve vzdělávací redakci v rozhlase vzali hned můj první příspěvek. Josef Kolář, který tam šéfoval, mi nabídl: "Jestli chceš, můžeš u nás pracovat a přitom studovat!" Tehdy tam působili Ludvík Aškenázy, Arnošt Lustig, František Gel, Ota Pavel, Václav Čtvrtek, Karel Kyncl, Pavel Kohout, Karel Šiktanc - všichni jsme měli spoustu iluzí, ale zároveň jsme vyznávali kvalitu a určité mravní parametry...

Ale dál k té "osmičce".

Potřeboval jsem si doplnit dějiny 20. století a nejlepší cesta k tomu byla historii učit - bylo to na divadelní fakultě. Jenže písek pod nohama se mi tam začal nebezpečně pohybovat. V okamžiku, kdy kádrovačka chystala můj "funus," zavolali z  ministerstva školství, že tam mám nastoupit jako tiskový tajemník a pohromu zažehnali. Ministr Kahuda byl další dobrý šéf a zajímavý člověk, hodně jsme spolu prožili. Byl jsem s ním třeba na konferenci UNESCO v Indii a při návratu jsme rozmýšleli, jaké letadlo použít. Švýcarským letadlem jsme poslali domů pohledy a sami letěli po kratší trase. Šťastně jsme se vrátili, ale pohledy doputovaly trochu ohořelé či rozmočené, protože letadlo se v Alpách zřítilo a explodovalo? Čekalo nás hodně práce - a vzpomeňte, že tehdy se chystalo všechno, čemu se pak v souhrnu říkalo "zlatá" šedesátá léta?

Pamatuji si hlavně krásné filmy, které tehdy vznikly! Asi nejznámější je Krejčíkova Svatba jako řemen, ale kritici nejvýš hodnotí nepřekonatelný film Den sedmý, osmá noc, který podle vašeho scénáře natočil Evald Schorm.

To byla naše labutí píseň po okupaci 1968. Věděli jsme, že nabíháme něčemu katastrofickému, ale museli jsme to říct. Už jen ta troufalost, že film měl biblický název! Pak to podobenství: Vesnice zcela nevinných živáčků, kteří se dostanou do obrovského bubnu a ono je to šrotuje? Zasedaly komise, radili se na nás estébáci a následoval samozřejmě můj vyhazov z  televize i z  filmu. Zachránil mne tehdy Formanův Amadeus a seriál o dynastii Straussů, který objednala rakouská televize. Šlo o valuty a tak mě do Vídně pouštěli. Když se ale realizace seriálu chopili Američané a udělali z  toho něco, co jsem nechtěl, řekl jsem si: A dost! Budu psát jen knížky, ty jsou čisté a jen moje!

Zdá se mi, že jste v té době rezignoval na víc věcí. Nikdy jste se už třeba nevrátil ke komediálnímu žánru a začal jste hledat taková témata, které dnešní postmoderna vysloveně zlehčuje. Asi se jich bojí. Vytýkají vám prázdný patos a oceňují jen ty avantgardní začátky. Myslíte, že je to jen generační záležitost ?

V tom není rozpor generačního pohledu, ani estetická výhrada. Prostě jsem v dokumentech Katedrála o třech dějstvích či Ano, Masaryk pocuchal konfesní interesy. Poukázal jsem na to, že důsledkem neoprávněných nároků, které operují účelovými nepravdami a spoléhají na poloznalosti, by vznikla nová nespravedlnost! A k postmoderním konceptům řeknu jen jedno: Nespadly z  čistého nebe. Svět se ve 20. století nesmírně zkomplikoval, lidé začali mít pocit, že se jim vymyká, že racionální poznání nestačí. Došlo tak k obrovské explozi iracionality, objevily se myšlenky o našem selhání a nedostatečnosti. Není to však projev kapitulace a lenivého myšlení, když se říká: Neexistuje žádná historická pravda, žádná obecně platná morálka, když se začínají drolit základní hodnotové kategorie? Dějiny jsou jen jedny, a i když může existovat tisíc výkladů, nakonec rozeznáme něco jako podružné a něco jako podstatné. To se týká třeba i morálky. V naší éře dochází ke korupčním aférám a tunelování, zákony jsou děravé, ale neokoralý člověk cítí, co se sluší a co ne. Masaryk jako prezident byl ústavně a politicky omezován, ale představoval takovou mravní autoritu, že stačilo, aby nepoctivému ministrovi nepodal ruku a ten ministr si mohl zbalit svá fidlátka, byl vyřízený. V knihovně mám dva plné regály Masarykových spisů a nestačím žasnout, jak jsou stále inspirativní! Navíc Masaryk (podobně jako Komenský) má zvláštní schopnost formulovat své myšlenky zhuštěně, téměř aforisticky. Třeba jeho klasické "Nebát se a nekrást!" - to je definice lidské integrity. Kdo krade, ten se bojí a jakožto lidská jednotka se rozpadá.

Proto jste tedy v 90. letech porušil své předsevzetí psát už jen knížky a vkročil znovu do televize, abyste, dá-li se to tak říct, svými dokumenty pomáhal vytvořit novodobého Masaryka?

K mému návratu do televize došlo paradoxně. Blížilo se 650. výročí položení základního kamene ke svatovítské katedrále, já měl napsat esej do připravované publikace, ale vypukl spor, komu katedrála vlastně patří. Považoval jsem to za ostudné. Katedrála není jen svatyně, ale i symbol české státnosti - její střecha by nás měla spojovat a ne rozdělovat. Navrhoval jsem přijmout zákon a prohlásit katedrálu za nedotknutelné rodinné zlato, přičemž spoluvlastnictví by nebylo nikomu upřeno a církev i stát o ni mohli společně pečovat. Všechno bylo na dobré cestě, jenže pak kdosi řekl, že zákon je zbytečný a že stačí smlouva. Ta ovšem může být kdykoliv jednostranně vypovězena. Výsledek znáte, právě probíhá druhé soudní kolo toho nešťastného sporu. Zdaleka při tom nejde jen o budovu katedrály, hraje se o dominanci. Nemusím zdůrazňovat, že pokud by katedrálu a další hradní objekty získala církev, dojde vlastně k demontáži Hradu, zbude z  něho jen tereziánské křídlo? Dokument Katedrála o třech dějstvích měl značný ohlas a tehdejší ředitel České televize Ivo Mathé se mě zeptal: O čem to bude příště? Měl jsem chuť natočit něco o Antonínu Dvořákovi. Říkám někdy žertem, že když Pán Bůh tvořil lidi, jednoho dne se rozhodl: Teď stvořím Čecha, jak se patří! A stvořil Toníčka Dvořáka? Blížily se však volby, docházelo k obrovskému zmatení hodnot a já cítil, že bychom se při našem rozhodování měli opřít o hodnoty tak nesporné, jaké nám zanechal Masaryk. A že se rozpoutaly vášně? V případu Katedrály vytáhli proti mě katoličtí konfesní historici. Netušil jsem však, že ve společnosti, která se zaklíná humanitou, ještě dnes existuje protimasarykovské tažení. Bylo opravdu důležité, aby někdo po desítkách roků naší veřejnosti Masaryka podstatně definoval.

Nelitoval jste toho svého počinu, když se na vás sesypali?

Podstatné pro mne bylo, že Masaryka v televizi sledovalo tři a půl milionu diváků a že v televizní anketě Největší Čech (o níž si můžeme myslet cokoliv, ale první "desítka" - to byla kvalita!) Masaryk málem vyhrál. Měl jsem tu čest Masaryka "obhajovat". Co je proti tomu jedovatost několika kritiků! Víte, to je typicky česká vlastnost snažit se navzájem se uštknout. Musíme se bránit proti sklonu štírů, kteří jsou schopni uštknout sami sebe, což není nikde na světě! Ta sebedestrukční tendence nás zbavuje sebevědomí. Nebudeme přece vstupovat do Evropské unie jako pomocný personál! Copak bychom pro ně byli zajímaví? Naše historie nás protáhla řadou zkoušek, někdy jsme obstáli, někdy ne. Když u nás v roce 1989 došlo k převratu, tak od nás, vzhledem k naší unikátní zkušenosti, očekával svět novou vizi, koncepci, nový projekt. Bohužel, na nic takového jsme se nezmohli a stále víc zabředáváme do špatných zvyklostí a začínáme nad sebou jen lomit rukama. Když někdo říká, že jsme neobstáli nikdy a že nejsme schopni hospodařit si ve své domácnosti, považuji to za projev "čecháčkovství" a slouhovství. Proti tomu stavím Masarykovo "já pán, ty pán". Podobně osvícené sebevědomí je charakteristické i pro Alfonse Muchu a konec konců i pro Antonína Dvořáka, kterým jsem věnoval své další televizní dokumenty. Pro naše dějiny jsou to dominantní osobnosti, jakési hodnotové směrnice, jichž se musíme přidržovat. Zejména dneska, kdy je naše demokracie tolik okleštěná.

Tomu nerozumím.

Připadá mi, že žijeme v postdemokratické době. K volbám přijde třeba patnáct procent voličů (ostatní jsou otráveni) a ti disciplinovaní rozhodnou na čtyři roky o naší reprezentaci! Tvrzení, že máme takové politiky, jaké si zasloužíme, nesdílím. Naše společenství je podle mne intelektuálně i morálně na mnohem vyšší úrovni než většina našich politiků. Navíc nejen u nás, ale na celém světě rozhodují o klíčových věcech lidé, kteří nebyli nikým voleni. Třeba velké nadnárodnostní společnosti, copak o nich víme? Nebo média, hlavně televize, která má obrovský akční rádius, komupak se ti mladí redaktoři, často bez důkladného vzdělání a bez životních zkušeností, odpovídají? To, co se právě děje na obrazovkách soukromoprávních televizí mě nutí k tomu, abych ty televizní kanály vnímal doslovně, skutečně jako stoky. Začíná to prosakovat i do veřejnoprávní televize. Odvolávat se na to, že lidé to chtějí, je záludné. Kdybychom řekli školákům: "Udělejte si školu, jakou chcete!" tak ji do tří neděl pohřbí. Je snad správné oslovovat spodní polovinu lidského těla, břicho a žlázy, když má člověk hlavu a srdce? Diváka je nutno cílevědomě kultivovat a ne vystavovat destabilizaci! Proto se obracím do historie, ne ze staromilství, ale abychom uměli formovat svou budoucnost. A proto soustavně studuji Masaryka.

Začali jsme a končíme stejně - Masarykem, jehož vykladačem jste se, možná k nelibosti některých dějepisců, záměrně stal.

To, co mnozí děláme, se podobá spíš volání na poušti, a přece nezbývá než znovu vstupovat do zápasů. Naučil jsem se nic nepodceňovat. Jakkoliv byl dosah novoročního Dobrého jitra vzhledem k počtu posluchačů nevelký, řada lidí to zaznamenala, pořad bude opakován, efekt není nulový. Kdysi jsem si v noci v rozhlase posteskl, že Antonín Dvořák nemá v Praze pomník a jeden astronom, který pořad poslouchal, se postaral o to, že podle našeho skladatele se jmenuje kráter na Merkuru, asi tak velký, jako z  Prahy do Humpolce. Není to nádhera?