číslo 10

vyšlo 27. 2. 2006

Jak to vidí

Ivan Medek, publicista

ZKRAJE TÝDNE

Je to škoda

Vždycky jsem si myslel, a myslím si to stále, že rozhlas má vedle svých možností také jednu velkou povinnost: zaznamenávat všechno důležité z přítomnosti, aby jí bylo lépe rozumět, až se stane minulostí. Proto jsou rozhlasové archivy, alespoň podle mého názoru, často ještě zajímavější, než aktuality. Až na výjimky, způsobené cenzurou, ba co horšího, záměrným opomíjením, se to našemu rozhlasu daří.

O jedné z takových výjimek bych se chtěl zmínit. Je to dávno a jen málokdo se na to pamatuje. V únoru 1946, právě před šedesáti lety, začal v Malém sále Rudolfina zkoušet Václav Talich s komorním souborem, který si později zvolil jméno Český komorní orchestr. Předcházela tomu nelehká jednání s tehdejším ministrem školství a osvěty Zdeňkem Nejedlým, známým Talichovým nepřítelem, která naštěstí z čistě formálních důvodů dopadla dobře. Veřejně vystoupil Český komorní orchestr s Talichem na podzim 1946 po jarních volbách, kdy Nejedlého vystřídal ve funkci Jaroslav Stránský. Cesta k další práci tohoto tělesa se zdála být otevřena. Následovala řada koncertů, z nichž zejména mozartovské programy byly obecenstvem i kritikou hodnoceny mimořádně vysoko. Český komorní orchestr se stával pojmem. Mladí hudebníci, jejichž věkový průměr byl 25 let - a třiašedesátiletý světový dirigent. Komorních orchestrů bylo tehdy po válce ve světě velmi málo, u nás to byl vůbec první profesionální soubor tohoto typu. Český komorní orchestr hrál i na Pražském jaru 1947, a co víc, začala přicházet pozvání ze zahraničí. Po necelých dvou a půl letech se připravoval zájezd na Wiener Festwochen, hlásila se Paříž a v jednání bylo i vystoupení na Salzburském festivalu. Nevím o jiném tak strmém vzestupu hudebního ansámblu.

Československý rozhlas tehdy zaznamenával samozřejmě všechny důležité koncerty našich předních orchestrů. S jedinou výjimkou. Nikdy nevznikl žádný snímek Českého komorního orchestru. Náhoda? Nikoli, rozhodnutí tehdejšího ředitele hudebního vysílání Mirko Očadlíka. Očadlík, do rozhlasu přijatý K. B. Jirákem, se sám, jak se před koncem války vyjádřil, považoval za Jirákova žáka a snad i oddaného přítele. Těsně po válce a po příchodu komunistů do rozhlasu se pod Jirákem zakymácela židle a Očadlík byl jedním z těch, kteří ho nakonec vyhodili. I Očadlíkova kariéra byla strmá. Přihlásil se k linii Nejedlého, jejíž součástí byl pokus o vymazání Talicha z hudebního života. Některé novinové články z té doby, týkající se Talicha, byly mimořádně hnusné. Na základě Očadlíkova rozhodnutí nemáme tedy jediný záznam Českého komorního orchestru, souboru, který se stal legendou. Těm, kteří se pamatují, a věru nás už není mnoho, zní v uších štíhlý, do té doby u nás neslýchaný zvuk malého smyčcového souboru, doplněného o brilantní dechy. Byly to krásné zážitky, na které nelze zapomenout.

Po únoru 1948 bylo Talichovi opět zakázáno dirigovat v Praze, Český komorní orchestr ukončil činnost. Tvrdím-li, že to byl jeden z nejlepších poválečných světových souborů, nemusí mi nikdo věřit. V hudebním archivu rozhlasu, jinak pozoruhodném, zeje díra. Je to škoda.