číslo 11

vyšlo 6. 3. 2006

Navštivte

Na počátku experiment, na konci "film - pravda"

Česká premiéra duchaplné dokumentární morality Super Size Me je doprovázena neméně vtipnou, byť vážně míněnou anti-reklamní akcí. Distributoři pro ni získali dobrovolníka, který právě nyní podstupuje zhruba stejný experiment, jaký na sobě zkusil Morgan Spurlock, tvůrce i protagonista amerického snímku. S tím rozdílem, že náš strávník si musí vybírat česká hutná a vydatná jídla, zatímco americký se živil v provozovnách McDonald´s. (Patrně to vyjde nastejno, uvidíme.)

Spurlockovým cílem bylo aspoň dílčím způsobem - neboť zajisté tlustí bývají i ti, kdo nechodí do provozoven rychlého občerstvení - odpovědět na otázku, proč jsme tak obézní. (V USA je otylých 37 procent dětí a adolescentů, dva ze tří dospělých trpí nadváhou.) Co způsobuje naši tloušťku? Hypoteticky z toho autor obvinil fast foody a snažil se vysledovat, co s ním jednotvárná strava za měsíc udělá. Pod přísným a pro diváka transparentním dohledem lékařů navštěvoval restaurace rychlého občerstvení, pojídal hamburgery a hranolky s tučnými omáčkami a zapíjel kolou. Zároveň navštěvoval školy a školní jídelny, ordinace obezitologů a výzkumníky, mluvil s politiky i manažery zainteresovaných firem, vedl dialog s postiženými obézními jedinci a častými návštěvníky McDonaldů, studoval statistiky. A tloustl. Celkem zdravý a poměrně mladý muž přibral za měsíc 11 kilo a lékaři u něj kromě nadváhy zjistili řadu poruch.  Sečteno, podtrženo: fast foodům se zdaleka vyhni! Tak jednoduché to ovšem není a film nic takového ani netvrdí. Nicméně jeho svědectví je působivé, navíc vtipné a svižně natočené. Militantním bojovníkům proti hamburgerům možná udělá radost, ale na rozdíl od mnoha jejich hesel nebojuje povrchními slogany, nýbrž účinnými argumenty. Není divu, že film už posbíral pěknou řádku ocenění - za všechny jmenujme aspoň cenu za nejlepší režii na prestižním Sundance Film Festivalu.

Také principem další dokumentární novinky byl experiment, byť ze zcela jiného soudku: režisér Miroslav Janek dal dětem z dětského domova do rukou digitální kameru, naučil je základům natáčení, jednoduché animaci i dalším trikům a pak je nechal, aby si samy točily, co je zajímá. Část snímku vznikla během prázdninového pobytu dětí v jižní Francii, část v domácím prostředí. Zrodil se film Chačipe - strhující, místy jímavá, místy humorná, a zároveň i překvapivě poetická výpověď o tom, jak děti vidí svět, sebe, kamarády, okolí. A také jak vnímají bolest, čeho se bojí a z čeho mají radost, po čem touží a co je naplňuje úzkostí. Vše je tu zobrazeno "zdola", se všemi protiklady a podivnostmi, jak je vnímají dětské oči (dospělí ve filmu téměř nevystupují). Scénky si inscenovaly děti samy, není tedy divu, že se v nich objevují motivy "ze života", které si pamatují z dřívějších zážitků, či které prožívají dnes. Zazní tu třeba výpověď jedné dívenky, že nikdy nedá své dítě do "děcáku", slova naivní důvěry další, že ji má maminka ráda, i když se na ni nepřišla podívat celou věčnost. Je tu přítomno násilí, alkohol, scény (rodinných ) hádek. Autor projektu tu a tam vstupuje s kamerou do "děje" se svým líčením atmosféry dětského domova, ale autory podstatné části snímku jsou skutečně děti. Je to podivuhodný a silný příběh, "film - pravda"; i Dziga Vertov by byl možná překvapen.

AGÁTA PILÁTOVÁ