číslo 11

vyšlo 6. 3. 2006

Pořiďte si

Zářivá vitráž ze zdánlivě šedých střípků

Na první pohled - respektive při prvním čtení - se Minutové vzdálenosti Roberta Krumphanzla (vydané v edici Revolver Revue) podobají zašedlým skleněným střepinám sesbíraným v prachu předměstského sídliště. Krátké texty jsou ještě stručnější než záznamy Událostí Jana Hanče, autora, který k  nám před padesáti lety pod názvem Minutové romány uvedl mini prózy Petera Altenberga. A na rozdíl od fragmentů Spadaných listů Vasilije Rozanova, které Krumphanzl ve svém nakladatelství Triáda vydal před devíti lety, jsou zápisky tohoto dvaatřicetiletého nakladatele, editora a kritika (i někdejšího redaktora Souvislostí, Revolver revue a její Kritické přílohy) takřka prosty reflexí. Jakoby jen lakonicky zaznamenávaly rozhovory a drobné události, jež se odehrávaly při setkáních několika málo (zhruba tuctu) postav na periferii Prahy - konkrétně na pomezí Horních Měcholup a Petrovic, kde kdysi útěšnou venkovskou krajinu pohlcuje pustina panelákové aglomerace. I ty postavy jsou z "okraje" - poloblázen Ištok, řečený Hloubavec, invalidní důchodce a bezdomovec Otík, Stanislav, někdejší chovatel ze ZOO, řádová sestra Víta, která byla v padesátých letech vězněna, paní D. přeživší holocaust? Ústřední postavou je Jaromír na invalidním vozíku, kterého lze identifikovat jako básníka Jaromíra Zelenku. Robert Krumpahanzl, který Zelenkovy útlé sbírky ve své v Triádě vydává, je pak v textu přítomen jako bezejmenný vypravěč, svědek - ten, který zaznamenává. Vím, že "teorie vyprávění" nepřipouští takové naivní ztotožnění vypravěče s konkrétní osobou autora, ale myslím, že v tomto případě je třeba její vývody korigovat autorovou očividnou snahou být co nejautentičtější. Jeho debut je oproštěn od rétorických figur jak ve své stylové rovině, tak v rovině narativní. Byť však budí zdání výběru z deníkových záznamů, není jím.

Ty zdánlivě šedé střípky se spolu s tím, jak naše čtení postupuje, prosvětlují a dokonce se seskupují v jakousi vitráž. Drobné příhody, promluvy, zážitky a gesta postav se scelují, z jejich zdánlivě nahodilých, jakoby letmo zachycených rysů vyvstávají pevné kontury charakterů a při dalším čtení - které je pro konkretizaci Krumphanzlovy prózy nezbytné - začínáme onu vitráž vnímat jako barevnou kompozici lidských osudů. Těžkých, trpkých, bídných. Přesto však tou kompozicí prozařuje světlo. Stejně jako autor Minutových románů i autor Minutových vzdáleností vytváří extrakt života. A je mu zřejmě blízká i následující Altenbergova premisa: "Lidé si přejí být neustále zajištěni. Běda zajištěným! Pouze tehdy, nejsou-li zajištěni, existuje pro ně naděje - že se stanou lidmi." Krumphanzlovi bližní jsou lidmi právě v tomto smyslu. A jejich setkávání na cestách mezi ubohými příbytky, kostelem a hospodou, je protkáno drobnými skutky účasti a pomoci, útky lidské sounáležitosti. Jde většinou o lidi věřící - v textu sporadicky zazní i jejich modlitba - , svou víru však neroztrubují. Také Krumphanzl o ní mlčí, a když jedna z osob chce ostatním předčítat jakési "dutě znějící zbožné řeči o spáse," autor ji odradí citátem z Léona Bloy: "Do nebe vstoupíme s korunou z hoven." Tato ojedinělá exprese jen zvýrazňuje cudnost a zdrženlivost celého textu, jednoho z nejkřehčích v současné české próze. Přes svou prostotu nicméně textu náročného a vyžadujícího od čtenáře pokoru a spoluúčast. Odměňujícího jej však za to jasem (i tím neviditelným).

BRONISLAV PRAŽAN