číslo 11

vyšlo 6. 3. 2006

Jak to slyší

Rudolf Matys, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Památník lidské věrnosti

Jako obvykle, i tentokrát jsem si ve vysílacím programu dvou týdnů, které jsem měl sledovat, zaškrtl přinejmenším patnáct pořadů, a většinu z nich jsem si taky poctivě odposlechl. A tak jsem se třeba v cyklu Stránek na dobrou noc potěšil málo známými Legendami ze Španěl ve výborné interpretaci Pavla Soukupa, v nové četbě na pokračování jsem si rád připomněl svou někdejší čtenářskou zkušenost nad dnes již legendárním románem afroamerické laureátky Nobelovy ceny Toni Morrisonové Nejmodřejší oči, poutavý byl pro mě i Literární magazín, který tentokrát Alena Zemančíková věnovala především mnohostranné a stále tolik vitální osobnosti spisovatele a pedagoga Ivana Vyskočila jím inspirovanému "autorskému okruhu". V návaznosti na vernisáž "pražské verze" newyorské výstavy o umění doby Karla IV. uvedla Vltava i reprízu vynikajícího Pátečního večera, v němž Oldřich Knitl přivedl do studia špičkové specialisty (prof. F. Kavku, doc. Putnu, prof. Royta, doc. Bobkovou a dr. V. Cílka), kteří z nejrůznějších úhlů - a mimořádně poutavě - představili pohled současné historiografie na osobnost tohoto nejvýznamnějšího vladaře českých dějin. Výborný nápad, já sám jsem tento pořad při jeho premiéře v roce 1999 neslyšel, a od přijímače mě tentokrát neodtrhl ani souběžný přenos hokeje z turínské olympiády!

Ale nakonec mě kupodivu nejvíc zaujal titul, nad nímž jsem původně vlastně váhal, protože sliboval zdánlivě hodně málo, přinejmenším co do vnějškové atraktivity. Šlo o dvoudílný radiodokument Fanda a Linda. Jeho autor, Jiří Kamen, v něm sledoval osudy dvou přítelkyň - Češky Františky Slavíkové ze Sobotky a Lindy Segoretti ze severoitalského Trenta. Dvě naprosto všední, úplně zanedbatelné nitky na rozměrných gobelínech "velkých dějin" posledního století. Ani osudy skupiny italských zajatců, které vichry 1. světové války zavály až do malého východočeského městečka, ani příběhy českých vojáků v rakouských (či naopak legionářských) uniformách z italské fronty (stále na dohled řece Piavě, která pro urputnou krutost tamních bojů vstoupila až do lidových pořekadel), v nichž toto přátelství pramenilo a o nichž Kamenova trpělivě pečlivá a velice členitá dokumentární drobnokresba rovněž vypovídá, neznamenaly prakticky nic a o ničem nerozhodovaly - tedy pokud bychom k  nim přiložili měřítka generálních štábů, makropolitických stratégů a ideologických manipulátorů. Ale právě osudy těchto drobných koleček v soukolí dějin, snímané ve velkém, až mikroskopickém detailu, v podrobně prokreslovaném pohledu zblízka, svědčí o mocném protiproudu, který dokázal čelit odlidšťujícím mechanismům, jež pro miliony stejně anonymních "obyčejných" lidí připravilo století válek, jejichž dědictví v sobě stále neseme. Vypovídají o nezničitelnosti prosté solidarity a vzájemné soudržnosti a účasti, o elementární moci přátelství, které bylo schopno nejen přesáhnout hranice zemí, ignorovat protichůdné ideologie a režimy (z české strany viz třeba osudy znárodněné sobotecké továrničky), ale které v tomto případě dokázalo podivuhodně přežít i hranice jedné generace a nezaniknout ani v pokoleních jejích potomků, přetrvat tedy až do našich dnů, v nichž se už iniciální stopy těchto rodinných a rodových vztahů málem vytrácejí a stávají se vlastně spíš jen vzpomínkou na vzpomínky. Je v tom nepochybně cosi optimistického, nadějeplného

Autor to ve své dokumentární kompozici všechno doložil mnoha v obou rodech (vzácně!) uchovávanými dopisy, které často mají povahu a hodnotu deníkových záznamů a postřehů; nesou v sobě nejen prostý půvab naivní upřímnosti, ale leckdy také prokazují až "literárně" umný smysl pro přesně odcítěné, konkrétní dobové detaily (například v psychologických charakteristikách vojáků, ve svěží "krajinomalbě" italských bojišť, nebo třeba v až uhrančivé momentce, kdy se před okem českého vojáka na samém konci války mihne za oknem automobilu bledá tvář císaře Karla!). Autor vyhledal nejen zbývající sobotecké pamětníky, ale rozjel se i do Itálie, odkud o bojích dávných českých vojáků přivezl výpověď trentinského regionálního muzejníka. Nevšednost všednosti! - právě to pro mne nejintenzivněji vystupuje z této sítě příběhových silokřivek, které se v různých časových rovinách navzájem dotýkají a prostupují, sítě tak dějově bohaté a v mnoha detailech tak zajímavé, že až svůdně nabízí materiál pro zpracování do podoby širokodechého románu!

Jiří Kamen tu tedy vyvázal z anonymity a vymanil ze zapomnění cosi vzácného a jedinečně neopakovatelného. A ve svém výborném radiodokumentu postavil neokázalý památník něčemu, čemu se už dnes tak málo rozumí: totiž lidské věrnosti, která nepodlehla ani lhostejnosti, ani erozi času. Tak se i "malé" dějiny mohou stát něčím velkými - především nadějí, kterou v sobě obsahují. Připomeňme ještě, že šlo i o jeden z posledních pořadů, který vzešel z redakční dílny Zdeňka Boučka, tohoto jen těžko nahraditelného rozhlasového "uměleckého dokumentaristy" evropských kvalit a pověsti, s nímž jsme se před nedávnem museli navždy rozloučit.