číslo 11

vyšlo 6. 3. 2006

Titulní rozhovor

Petra Hůlová, spisovatelka

Změnilo vás psaní?

Ani ne tak psaní, jako spíš fakt, že se dočkalo nějakého ohlasu. Úspěch znamená pocity euforie, ale i strachu, protože když ho člověk jednou má, chtěl by ho pořád, což je samozřejmě nemožné, a navíc je příšerné takhle uvažovat. Ohlas na mé psaní určitě něco udělal se způsobem, kterým o sobě uvažuju. Na jednu stranu mi dal určité sebevědomí, na druhou stranu: Co já vlastně umím? Psaní není žádný kapitál znalostí, který by se dal podržet, chytnout do hrsti. To si uvědomuju, a tedy i tu obrovskou nejistotu, že se mi už nic dalšího nemusí povést.

Takže mediální zájem vám vyhovuje, anebo vám je protivný?

Když lidi o moje knihy stojí, tak je to skvělé - co jiného? A obecně, literatura je něco, co si pozornost médií určitě zaslouží. Když mají ohlas sportovci, proč by jej neměli mít spisovatelé? Otázka spíš je, jestli stojí za něco to, co píšou.

Myslíte, že se noviny nebo televize zajímají o vaše knížky, spíš než o vás jako o autorku?

Já věřím, že se zajímají o knihy. Zájem o osobu - pod čímž si představím takové to bulvární kdo, kde, s kým -, to se mně nestalo. Na soukromí se mě nikdo neptá. Vždycky jde o knížky a já jako autorka jsem v pozadí.

Vždycky? Nevěříte na setrvačnost?

U druhé a třetí prózy určitě trochu hrálo roli, že jsem autorka, která už něco napsala, a už jen z toho důvodu po tom třeba někdo spíše sáhl nebo na to napsal recenzi. Setkala jsem se ale i s několika novináři, kteří se mnou dělali rozhovor a knížku nečetli - tak to chodí.

Odmítla jste někdy rozhovor? Vedete si nějakou linii, za kterou už nejdete?

Jednou se mi ozvali z Elle, že mají zájem o interview. Byla jsem trochu v rozpacích, říkala jsem si, jde přece o módní časopis, nevěděla jsem, co bych tam mohla povídat. Navíc redaktorka mě začala uklidňovat, ať nemám obavy, že mě s vizážistou pěkně oblečou - takže jsem řekla ne, nechat si mluvit do takových věcí, to se mi nechce. Rozhovor do časopisu Žena a život jsem odmítla taky. Pak jsem si ale říkala, proč vlastně: Nejsem nafoukaná? Je tuhle hranici třeba dělat? Vždyť zájem o rozhovor znamená zájem o to, co dělám, a to je úžasné, vážím si toho. Asi jde o to, že v některých periodikách se ptají na věci, o kterých mluvit nechci, nezajímá mě to. Nechci odpovídat na otázky typu, co nosím na sobě a jestli radši lyžuji, nebo bruslím.

Necítíte se ale přesto, že si dokážete vybírat, trochu pod dohledem? Vždyť ty jste taky celebrita, byť jen literární. Neznervózňuje vás fakt, že jste známá?

Po první knížce jsem se určitě cítila nesvá. Nečekala jsem, že bude mít úspěch. Ale vím, že člověk může napsat něco dobrého jenom tehdy, když to vyplývá z něj, z jeho potřeby, nesmí vycházet vstříc nějakým očekáváním. Takže jsem se musela od těch pomyslných závazků jakéhosi očekávání oprostit. Jde asi o to, říci si, že o nic vlastně nejde. Celé, z čeho můžu mít strach, je, že napíšu něco, o čem všichni svorně řeknou, že je to špatné - což není tak moc.

Takže literární kritika vás nechává chladnou? Názory na vaše psaní vás nezajímají?

Zajímají, čtu je, když se o nich dozvím. Ty pochvalné mně samozřejmě dělají radost, ať už s tím, na čem se ta chvála zakládá, souhlasím nebo ne. Co se týče těch negativních, někdy si říkám, že ti kritici mají pravdu - což je pro mě nepříjemné si přiznat, ale rozhodně je to inspirativní. Některé negativní ohlasy ovšem rovnou pouštím druhým uchem ven, protože mi přijdou úplně mimo.

Jak vlastně váš text vzniká?

Všechny tři knížky jsem psala v krátkých intenzivních obdobích, tak dvou měsíců, kdy jsem nedělala nic jiného a byla úplně odříznutá od okolí. Najednou přijde pocit, že se ve mně něco nakupilo, že mám co říct. Psát soustavně ale nedokážu: Neumím přes den něco zařizovat po městě a večer nebo o víkendu si na chvíli sednout a po kouscích takhle stavět text. Po dobu psaní potřebuji nemít žádné povinnosti, nemuset na nic jiného myslet. Mezi těmi obdobími jsou dlouhé měsíce, kdy nevznikne ani řádka.

S čím tahle období souvisejí? Co vaše psaní přivolává? Roční období, psychické naladění?

Nevím. Ale každopádně potřebuji být sama, bez starostí a před sebou mít dlouhé týdny volného času.

Dokázala byste napsat text na zakázku? Jihlavské nakladatelství Listen už několik let dává dohromady knížky na téma: osloví osm, deset současných českých spisovatelů, zadá jim téma, rozsah a termín - a oni pro ně ochotně spíchnou povídku. Co vy?

Mně už několik podobných zakázek přišlo. Ale vždycky jsem je odmítla. Jednak jsem měla pocit, že nejsem v takové finanční nouzi, abych nabídku vzala, a pak jsem si nedokázala vysvětlit, proč bych měla psát podle někoho, na cizí zadání.

Udržet si tvůrčí svobodu vám zřejmě nedělá problém. Dokázala byste to ale obrátit? Využít toho zmíněného mediálního zájmu třeba proto, abyste upozornila, že se někde děje nějaké zlo?

Jsem si téhle možnosti vědoma, to nepopírám. Na druhou stranu jen málokdy cítím, že mám v něčem tak jasno, abych se za to chtěla rvát. Kdyby mě někdo oslovil, že právě můj hlas by něčemu mohl pomoct, nemůžu nic vyloučit. Ale sama od sebe aktivistický typ nejsem a asi nebudu.

Může tenhle váš odpor k aktivismu, potažmo ke spojování literatury s ideologií, nějak podvědomě souviset s historickou zkušeností, kterou má země, v níž žijete?

O tom jsem nikdy neuvažovala. Ale teď, když o tom mluvíme, mě napadá, že to spíš bude nějaká moje osobní dispozice: já jsem se vždycky cítila v každém kolektivu jako outsider a být součástí nějakého hnutí, nějaké ideologie mě sice vždycky lákalo, ale zároveň jsem měla pocit, že to neumím, že to nedokážu. Takže dneska je pro mě nošení nějakého praporu, byť sympatického, velmi těžké.

Jaký máte vztah k Česku?

Je to můj domov, mám tu všechny svoje blízké, většinou citů jsem vázána k téhle zemi. I když jsem bydlela i jinde a dokázala bych tam žít zas. V tomhle smyslu se cítím jako kosmopolita, na druhou stranu doma je doma a Čechy mým domovem jsou.

Souvisí váš kosmopolitismus s tím, že v debutu píšete o Mongolsku a třetí kniha se odehrává ve Spojených státech?

Zřejmě ano. Protože pod svíčkou je totiž asi největší tma. O Čechách se mi strašně těžko píše, nemám od věcí tady odstup, je to příliš blízko mě. Je pro mě těžké psát o něčem, co znám tak důvěrně, co se mě osobně dotýká - moje prostředí, moje vztahy. Mám pocit, že psát o Čechách s sebou přináší více než v případech Mongolska i Spojených států určitou autobiografičnost, a s tím mám problém. Nedokážu tak psát, a ani nechci.

Láká vás to někdy pryč natrvalo?

Natrvalo asi ne, na delší dobu ano. Myslím, že není vyloučené, že třeba odjedu někam pryč na pět, možná deset let. Ale přímo nějaký můj plán nebo cíl to není.

Co vás vlastně zavedlo do Mongolska?

Studium na Filosofické fakultě. Ve třeťáku se očekává, že studenti pojedou na ulánbátarskou universitu na stáž. Takže jsem tam odjela v rámci programu katedry spolu s ostatními spolužáky. To nebyla přímo moje volba, ale spíše součást studia oboru, který jsem si vybrala.

Čím vás ta země tolik okouzlila, že jste jí věnovala třísetstránkovou knihu?

Já jsem tam měla hodně volného času a víceméně nevěděla, co s ním. Venku byla zima, a potřebovala jsem nějaký program, nějaký režim, který by mě zaměstnal, takže jsem po dopolední škole na koleji vzala papír a tužku a řekla si, že zkusím něco vymýšlet. Ten první příběh, se kterým jsem začala, se vůbec neodehrával v Mongolsku, ale v Čechách. Pak jsem se vrátila do Prahy, zkoušela to přepsat na počítači a zdálo se mi to špatné. Takže jsem to zkusila znovu a vznikla Paměť mojí babičce. Plán jsem neměla. Napsala jsem první větu a začalo se to nějak odvíjet samo.

A jak jste se dostala do Spojených států? Proč jste Cirkus Les Mémoires situovala do USA?

Já jsem byla ve Státech třikrát: jednou na měsíc, když mi bylo osmnáct, pak během studií na čtyři měsíce díky Filosofické fakultě a nakonec v roce 2004 skoro na rok zásluhou Fullbrightova stipendia. Úvod Cirkusu Les Mémoires je téměř reálný: Jednou jsem v newyorském parku seděla na lavičce a přisedl si ke mně nějaký chlápek, jmenoval se Rahim, oslovil mě, a já si říkala, podobně jako Tereza v Cirkusu Les Mémoires, že se třeba začneme bavit a jaké to asi bude a že je to jak scéna z filmu. Vídali jsme se potom docela často. Byl to zvláštní člověk: Ve Spojených státech žil dvacet let, ale neuměl moc anglicky, žil relativně izolovaně, ale vlastně svým způsobem spokojeně. Fascinoval mě. Nikdy jsem se sice o něm nedozvěděla nic bližšího, ale začala jsem o něm prostě přemýšlet. O tom, co má asi za sebou, proč tam, kde je, vlastně žije a kdo jsou lidé, které má rád. To byl velký impuls k Cirkusu Les Mémoires.

Žila jste i jinde než v New Yorku? New York přece není moc americká Amerika…

Cestovala jsem. Byla jsem na východním i západním pobřeží i na jihu v Texasu. Z větších měst jsem navštívila Los Angeles, Washington a Boston. Ale takový ten každodenní život jsem zažila jen v New Yorku.

Byla vám Amerika sympatická?

Já jsem poznala především New York, který opravdu není, jak říkáš, příliš typické americké město, ale zapůsobil na mě velmi silně - tou rozmanitostí, velikou energií, kterou v sobě má. Člověk tam přijede a necítí se jako cizinec, je tam velmi rychle doma. Spousta Newyorčanů mluví špatně anglicky, nikdo tě nenutí, abys zapadl do nějaké šablony, jako se mi to stalo třeba ve Francii, kde jsem si připadala jako úplný outsider, a v Mongolsku ze začátku taky. To byla neobyčejně zajímavá zkušenost.

V Ulánbátaru ale musela být spousta lidí, kteří studovali v Československu, tedy mluvili česky - ani mezi ně jste nezapadla?

To ano, česky hovořící Mongoly jsem potkala. A jsou to lidé velmi otevření, velmi pohostinní, přijmou vás s otevřenou náručí - jak to často v zemích s tvrdými podmínkami chodí. Ale po čase pocítíte strop, najednou víte, že víc už vám o sobě nepovědí, že pro ně stále budete cizinec, který jim nikdy neporozumí. Nebo to tak alespoň cítí. I když znáte jejich kulturu a mluvíte jejich jazykem. Tenhle odstup jsem ve Spojených státech necítila.

Co teď děláte? Stále studujete?

Dokončuji doktorandské studium. Do práce nechodím.

Máte nějakou představu, co chcete dělat, až se školou skončíte?

Nemám.

A věnovat se literatuře?

To rozhodnutí věnovat se literatuře mi přijde neuskutečnitelné: Jak můžu vědět, že budu mít za rok za dva o čem psát? A jak můžu vědět, že mě to uživí? Snažím se příliš nepředbíhat. Co budu mít za rok za práci, to nevím. Až budu z finančních důvodů muset, tak to prostě budu řešit a pokusím se, aby mě někde zaměstnali.

Myslíte, že to lze, uživit se v Čechách psaním?

Je tu pár spisovatelů, kteří se psaním živí. Akorát je to těžko představitelné bez toho, aby publikovali v zahraničí, aby v cizině četli a dostávali stipendia. Vyžít tady v Čechách jen z prodeje knih, to je asi velmi obtížné.

Čtenáři vašich knížek určitě neuniklo, že každá má jiné téma a je napsaná úplně jiným stylem: Zkoušíte, co vám vyhovuje nejvíc?

To ne. Já mám s každou knížkou pocit, že začínám úplně znova. A když ji dopíšu, myslím si, že je ta poslední, že další už nebude - a pak musím sama sebe vždycky znovu najít. Nestavím nějakou stavbu, nepokračuji tam, kde jsem minule skončila. Pokaždé píšu od nuly.

Není vám trochu líto té ztráty díla, toho, že po dopsání se od vás kniha odpoutá a začne žít svým životem?

Vždycky ještě pár týdnů, možná měsíců po dopsání ve mně ta kniha je, ty postavy a příběhy ve mně dál žijou - je to někdy až nepříjemné, nevím, co si s nimi počít. Ale to postupně odplyne.

Kritika vaše dílo nahlíží v kontextu postmoderní literatury. Co vy a postmoderna?

Mám k ní takový ambivalentní vztah. Postmoderna mi asociuje určitou relativizaci, která mně sice je blízká v tom smyslu, že v knížkách střídám úhly pohledu a snažím se o nejednoznačnost, ale na druhou stranu mi je taky protivná, protože já věřím v nějaké absolutní kategorie dobra a zla a nemám ráda, když jakoby nejsou.

Myslíte, že v postmoderním myšlení je víc svobody?

Těžko říct. Relativizace je také klec svého druhu. A lidé se něčeho chytit nakonec vždycky potřebují. Ale ten moment otevřenosti různým pohledům, ten je mi blízký.

Není tím, čeho se člověk může nejčastěji chytit, jeho vlastní paměť? U vás se paměť objevuje v titulu dvou knížek.

Je pravda, že vzpomínání na věci, které byly, na příběhy, jak se odehrály, na vztahy a lidi je pro mě nejpřirozenějším způsobem, jak věci nahlížet. Nejraději se někam vracím.