číslo 12
vyšlo 13. 3. 2006
Navštivte
Kdo zasílá záhadné videonahrávky?
Režisér Michael Haneke ve svých filmech s oblibou zkoumá rodinnou soudržnost vystavenou zničující zátěži - a neváhá sestoupit až na samou dřeň fyzického ohrožení. Ve snímku Utajený, který v únoru vstoupil do českých kin, bedlivě pozoruje pozvolný rozklad jedné rodiny, jejíž pohodu narušily tajemné videokazety. Neobsahují nic děsivého, jen dokládají, že kdosi cizí vniká do soukromí, pozoruje dům, náznakově šíří hrozbu (neumělá, jakoby dětská kresba kohouta s uťatou hlavou a okrouhle se šířící krvavou skvrnou) a bolestivě se dotýká dávných traumat, již zasutých v paměti. Haneke načrtává rodinné mikroklima, v němž se prohlubují vážné trhliny dosud zakrývané jistou bohorovností.
Před
kameru přivádí nenápadnou buržoazní rodinu (on pracuje v televizi, ona v
nakladatelství), izolovanou v prostředí "sobě rovných". Z večírků a různých
sešlostí se klube pouhá společenská zdvořilost, která postrádá hlubší vazby.
Televizní moderátor Georges (Daniel Auteuil) se uzavírá do sebe, před svou
přecitlivělou ženou Anne (Juliette Binocheová) zapírá důležité informace,
jako kdyby chtěl své blízké chránit před jejich neblahým dopadem, tají, co
podniká, a je dotčen, když má cokoli prozradit. Auteuil předkládá pečlivě
rozehranou studii člověka, za jehož bezúhonností se sice vynořuje dávné
provinění, avšak ani na okamžik jej neopouští přesvědčení, že obětí se stává
hlavně on. Za jeho mírnou, ztišenou mluvou, za neprůraznými sebeobrannými
gesty tušíme agresivní vznětlivost, dlouho překrývanou civilizační slupkou.
Nahromaděný přetlak, byť rychle stažený do defenzivy, se uvolní třeba při
pouliční rozepři s projíždějícím černošským cyklistou.
Haneke svůj komorní portrét výtečně stupňuje, rozsévá falešné stopy, aby posléze popřel i hmatatelné stopy usvědčující předpokládané pachatele. Přesněji: nezpochybňuje jejich zamítavé výpovědi, v nichž se rozhodně distancují od zasílání kazet. Chtěl-li však režisér takto dospět k "metafyzickému" pohledu (z rodu Tarkovského či von Triera), nastolit nerozluštitelné tajemství jako cosi, co přesahuje možnosti poznání, minul se cílem.
Dramaticky ne zcela jasné postavení mají i dva retrospektivní záběry, vážící se ke Georgesovu dětství. Zatímco první, jasně vymezený jako tíživá noční můra, po níž se Georges probouzí zmáčen potem, zpodobňuje osudové setnutí kohouta (a vytváří zjevnou souvislost s obdobnými kresbami, které jeho rodinu zavalují), druhý výjev, zachycující násilný odvoz malého alžírského chlapce do sirotčince, není provázán na konkrétní situaci, do toku vyprávění je vložen volně a jakoby bez zřetelněji vymezených vazeb - jako kdyby již tehdy někdo tajemný a neviditelný pokradmu sledoval emotivně vypjaté události, které bude po mnoha letech připomínat.
Haneke upřednostňuje dlouhé záběry, které bedlivě sledují jednající postavy a jejich rozmluvy, kamera je nevtíravě provází doslova na každém kroku. Ozvláštnění vnáší zařazení úryvků z videokazet, jejichž původ bývá ozřejměn teprve v okamžiku, když se s obrazem začne manipulovat - třeba se začne zrychleně převíjet dopředu nebo dozadu. Režisér připouští dotek "neznáma" i závěrečnou sekvencí, která bez hnutí monitoruje vycházení dětí ze školy. Je to záběr stejně dlouhý a stejně statický jako úvodní zachycení domu, v němž manželé bydlí. Jenže zatímco z něho se posléze vyklubala zlověstná videonahrávka, poslední výjev zůstává bez jakéhokoli identifikačního znaménka...