číslo 12

vyšlo 13. 3. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Je rozhlas dost zábavný a odvážný?

Nedávno jsem v rozhlase, myslím během rozhovoru v Nočním Radiožurnálu, zaslechl nekonformní dámu, patrně s poněkud užším vztahem k humoristické či zábavě přidružené branži, jak si s vehemencí postěžovala na to, že jsme příliš opatrní, až to budí dojem vtištěné autocenzury, a pokud bychom se tu hranici nebáli překročit, v rádiu nás ihned přesvědčí, že by to nebylo vhodné. Při té příležitosti nevynechala ani Vltavu, jejíž vysílání se jí zdá sterilní. Dokonce jí připadá, jako by se dnes už ani nedalo rozpoznat, jestli její pořady byly natočeny včera, anebo před desítkami let. Nadčasově nebo rovnou normalizačně? Tedy!

Přemýšlel jsem o tom, a ihned jsem zavrhl podezření, že by ona dáma snad chtěla mít Vltavu splavněnu populárem, na němž by nás vytrvale pohupovali všudypronikající, stále trapnější baviči, až by nám přivodili nauseu. Nechtěl jsem ji ani podezírat, že by se jí líbilo, kdyby snad i tato podle ní příliš ctihodná rozhlasová stanice spolupracovala na celostátní akci ubavit lidi k smrti, již proti nám vede zejména televize, ať už je otevřeně komerční či prozatím jenom veřejnoprávní. (Tady je smutné přihlížet, jak se do služeb této třeskuté zábavy postupně dávají najímat i dotud nekonvenční či aspoň nepříliš komerční herci - a bohužel, nejenom herci. Za brány města s nimi, jak bývalo kdysi zvykem.)

Humor, společenská, vděčněji, ale nebezpečněji, politická satira může být sebebrutálnější, ale nikdy nesmí být hloupá, trapná, ani podlá, vyžaduje vtip, a na rozdíl od jevů, které zesměšňuje, i úroveň. Pak je ovšem dovoleno mnoho a stěžovat si budou zpravidla jenom ti, kdo mají křivou hubu, anebo moc proti výsměchu zasáhnout. Při nedostižných dialozích britského seriálu Jistě, pane ministře se prý bavila i autoritativní premiérka Thacherová. To však zpravidla není případ naší mediální zábavy - s výjimkou pohotového a vtipného Jana Krause, který toto umí, ale nedovedu si představit, že by ho naši postižení milovali. V tom měla ona dáma snad pravdu: sebehloupější zábava zaplavuje média s obdivuhodnou tolerancí, ale křivé zrcadlo (když už se v normálním odrazu vidíme přiměřeně krásní) opravdu nepatří k často užívaným rekvizitám.

Podle kontextu, v němž zazněla ona výtka určená Vltavě, jsem usoudil, že oné dámě tato stanice připadá příliš seriózní a na její vkus málo, řekl bych, drzá.

Chtěl bych být k oné dámě spravedlivější, než byla ona ke jmenované rozhlasové stanici: patrně si zaměnila žánry a nevšimla si, že Vltava má už z principu vytčený jiný obsah, než jaký chceme mít na Radiožurnálu (i o tom však pochybuji, že bychom tolik chtěli tu neposlouchatelnou, bezduchou hudbu, která dělá hlukovou clonu mezi krátkými zpravodajskými vstupy, aby je ihned přehlušila?), či rovnou někde na Frekvenci 1?

A také si nepovšimla, jak mnoho se za poslední léta na Vltavě změnilo. Asi ne tak, jak si možná představuje: pro zábavné exhibice, trhající bránice v ní není mnoho místa. Nevšimla si, že přes svou kultivovanou úroveň Vltava zdaleka není uhlazenou stanicí pro úzkou vrstvu schöngeistů, za jakou ji leckdo nespravedlivě označuje? Rozpětí vysílané hudby i slovesných textů, odborných diskusí, kulturního zpravodajství, je dnes velmi široké co do obsahu i způsobu podání. Vždyť už na první poslech je přece zřetelné, že pořady nejsou skládány jenom ze zvukových konzerv. Na Vltavě se vedou diskuse na živo, bez předepsaných textů, a často s kontroverzními názory - a tedy bez cenzury. Témata ovšem zpravidla nejsou k popukání ani povinně na Silvestra - a když, pak mimo žánr, a nechtěně. I hudební pořady, začasto naučné, nepostrádají vtipu a živosti, programově sázejí na autentický projev tvůrců na úkor přísné profesionality projevu.

A pokud jde o tu odvahu až drzost, nic proti tomu. Ale i tady platí požadavek profesionality. Nejen v hereckém projevu, nýbrž v samotném sdělení.