číslo 12

vyšlo 13. 3. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča, básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Chřipka z ptačí perspektivy

Tažní ptáci se právě v tomto čase vracejí, jak jsou zvyklí, i do zemí koruny české, a my bychom měli mít radost z toho, že se k nám těší; dá rozum, že jinak by to nedělali. Otázka je, s jakou je přivítáme my. Tedy ti z nás, kteří jsou už nyní nakažení davovou psychózou strachu z ptačí chřipky. Uvítají je střelbou z houfnic nebo aspoň ze vzduchovek  Ono docela stačilo to, co někteří naši chrabří spoluobčané předváděli loňského roku, však sami víte. Pouštění exotických ptáků z klecí a z oken vstříc jisté smrti (sám jsem takové zmatené odsouzence v přírodě pozoroval), srážení vlaštovčích hnízd a odstraňování krmítek  A to všechno zbytečně, samoúčelně a krutě, navzdory úsudku odborníků. Všimli jste si už asi, nakolik souvisí lidská hloupost se zbabělostí? Ten, kdo se takto přesmoc bojí o vlastní život, pomáhá jen ve své prostomyslnosti mastit kapsy farmaceutickým firmám za zbytečné, doma pak zbůhdarma syslené léky. Styděl jsem se tehdy, jako se někdy stydíváme za někoho jiného, a na rozdíl od studu za sebe sama tohle věru není zrovna očistný pocit.

Pud sebezáchovy je pudem ze všech nejmocnějším, tak velikým, že se v něm snadno schová i zbabělost těch, jejichž život nejméně slouží k obohacování života ostatních. Pro takové se ptáci stali bezbranným (na rozdíl třeba od teroristů) ztělesněním jejich strachu, který jim nyní velí aktivně je potírat, vytěsňovat ze svého okolí. Tato motivace nabyla ještě odpornější - neboť pokrytecké - podoby v případě oněch exkomunikovaných andulek: nedokážeme-li bývalému ptačímu příteli ani zakroutit krčkem, uspíme aspoň vlastní svědomí pocitem, že mu "dáváme svobodu".

A přitom se titíž lidé nebáli a nebojí aut, které mají na svědomí neporovnatelně více předčasně ukončených lidských životů, ať už konkrétně a bezprostředně na silnicích, anebo s ne tak zřetelnou konkrétností a bezprostředností (a tedy zřejmě za hranicemi jejich chápání) všech zdravotních rizik, které nám důsledky chorobně se rozvíjejícího automobilismu už nyní připravují soustavným ničením životního prostředí. Obzvláště absurdní mi připadá, že onen sebezáchovný strach lidé neprojevují dokonce ani tam, kde by měl být nejspíš namístě: při venkoncem samoúčelných, rizikových aktivitách, jimiž tráví svůj volný čas. V zimě se takto spontánně mrzačí na lyžích či hynou pod lavinami, v létě třeba v marné snaze podobat se skutečným ptákům tvrdě dopadají k zemi i se všelijakými těmi vikslajvantovými ultralajty a paraglajdy a namísto užívání všelijakých lektvarů proti smrti se před výkonem zaklínají pouze kouzelným slůvkem "adrenalín"?

Přimlouvám se proto za ptáky. Abychom se vůči nim nechovali zbaběle aniž pokrytecky. Tento rok bude možná v jistém smyslu rokem ptačím. A ptačích mozků v lidských hlavách, chtělo by se dodat, kdyby právě ptákům kapacita jejich mozků neumožnila přežívat na tomto světě o dobrého půl druhého sta miliónů let déle než my. I toho často jmenovaného blbouna nejapného jak známo vyhubila až naše blbost vlastní. Koupil jsem si nedávno - a snad jaksi najust - cédečko s jejich hlasy. Abych se mohl těšit skrze jejich nahrané hlasové projevy i na jejich životní projevy souhrnné, a tedy i na opravdové jaro. Neboť v lidské psychice tvoří právě ptáci jeho nepostradatelnou součást. Jedna vlaštovka jaro nedělá, říká se. A vlastně se tím zároveň sděluje, že mnoho vlaštovek už ano. A tak se sám sebe s obavami ptám, kolik že už ti soudobí čeští zbabělci stačili těch vlaštovčích hnízd vlastně zlikvidovat?