číslo 12

vyšlo 13. 3. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Narovnat, co bylo pokřiveno

V posledních dobách demokratické volby nepřinášejí všude vítězství demokracie. Je tomu tak zejména v zemích, jejichž vnitřní poměry neblaze působí na poměry v celém světě. Tedy v zemích Blízkého východu či, obecněji, v zemích islámu. Když se tamní vládnoucí autoritativní režimy odváží popustit uzdu občanským svobodám a připustí, aby volby do zastupitelských orgánů byly opravdovými volbami, nezvítězí v těch volbách demokraté. Hlavně proto, že mimo intelektuální sféry a mimo ilegalitu, demokraté jako politická síla v takových zemích neexistují. Politický boj se tam odehrává už dlouhá desetiletí mezi vládnoucí klikou a radikálními formami té jediné ideologie, kterou se vláda neodvažuje nebo ani nechce potlačit neboť je s ní často rovněž spjata. Je to ideologie národního náboženství.

Jedině pod ochranou nedotknutelných dogmat víry je v těchto zemích možné vzdorovat moci. Když tedy vláda pod tlakem světového hegemona nebo třeba i světového veřejného mínění připustí demokratické volby, dere se na světlo boží to jediné, co mohlo srocovat lid, a to je více či méně organizované a radikalizované náboženské hnutí. Bere na sebe spíš formu fundamentalistických občanských sdružení než formu politických stran.

Hovořím-li v této souvislosti o zemích Blízkého východu, či obecněji o zemích islámu, neznamená to, že obviňuji islám. Vina tu padá na vlády, ať už vlády rodových klanů či pseudodemokratů, které špatně snášejí projevy svobody myšlení. Díky nim jsou karty rozdány mezi dvěma netolerantními extrémy, které neznají pojmy kompromis, diskuse, občanské svobody. Díky nim může v prvních demokratických volbách zvítězit nanejvýš ten druhý z netolerantních extrémů. A díky nim zůstane demokracie v každém případě za dveřmi. Díky nim a jejich mocným spojencům v západním světě.

Už před patnácti lety nedospěly první demokratické (dvoukolové) volby v Alžírsku ani do svého druhého kola, neboť v prvním drtivě zvítězila Fronta islámské spásy, strana, která měla dokonce ozbrojené (teroristické) křídlo, GIA (Groupes Islamistes Armées) a jejím neskrývaným programem byla likvidace demokratických svobod. Úlek tehdejší vlády byl takový, že zakázala ve volbách pokračovat.

Dalo se tedy předpokládat - a část evropské politické scény skutečně předpokládala a varovala - že export demokracie, zejména vojenskou cestou, do zemí s takovouto politickou realitou nepovede k hladkému nastolení demokracie. A už vůbec ne demokracie západního typu.

Politický život v podmínkách náboženské hegemonie má jiné formy získávání "voličské" přízně než vidinu demokratických svobod. Ostatně v končinách, o kterých je řeč, slova jako volič a voličský ani nejsou ta nejvýstižnější. Muslimští bratří, což je dnes v Egyptě mocná, i když nelegální politická síla (založená ovšem na základech přísně náboženských), získávali a stále ještě získávají - i mimo Egypt - přízeň sociálně slabých vrstev obyvatelstva charitativní činností. Nejde jim o hlasy ale o mobilizaci mas. Nikoli však nutně pro vzpouru či teror. Také palestinský Hamás nemá jen "vojenskou" a agresivně politickou podobu. Získal si rozsáhlou podporu v lidových vrstvách charitou, kulturními a vzdělávacími aktivitami a důmyslně organizovanou činností směřující k sociální záchraně a ochraně chudiny. Chci tím říci, že myšlenka demokracie měla v zemích islámu už dávno zabydlenou rafinovanou konkurenci a nemohla se tu tedy jen tak snadno uchytit. Nebyla v očích lidových vrstev kýženým záchranným kruhem. Autoritativní režimy pronásledovaly nikoli demokraty ale ty, kdo proti jejich autoritě stavěli autoritu náboženských veličin a proti bezohlednosti mocných stavěli svou pomoc bezmocným. Takže, když se rozhodovalo v prvních volbách hodných toho jména, nemohla zvítězit demokracie. Neměla tam tu mocnou přitažlivost, kterou má v každé západní zemi, kde se vlády zmocnil diktátor.

V zemích s tradicí západní kultury je demokracie logicky jedinou a kýženou alternativou diktatury. Jinde se se stejnou logikou nedá počítat. Tuhle rozdílnost v oceňování demokracie v různých částech světa Washington ignoroval (nebo neznal), když koncipoval svou strategii šíření demokracie po celém Blízkém východě a po celém světě na základě příkladu, kterým měl být od tyrana osvobozen Irák. O naději, kterou Washington čerpá z faktu, že Iráčané šli k demokratickým volbám, hovoří G. W. Bush ještě teď, ve chvíli, kdy nejvýznamnější města v zemi ovládají sektářské vášně dvou znepřátelených větví islámu a vše ostatní se hroutí v tragédii jejich bratrovražedných krvavých útoků. Dvířka Pandořiny skříňky jsou, zdá se, zcela vyvrácena z pantů. I tohle Bushovi pár evropských politiků a novinářů předpovídalo.

Přesto je stále ještě v zájmu světa - západního, muslimského i všech ostatních - aby idea demokracie byla silným magnetem. Ale to bude jen tehdy, vrátí-li Západ pojmům jako demokracie, respekt ke svobodám a k lidským právům, jež má ve znaku, jejich důstojnost. Ta se totiž vytrácí úměrně tomu, jak se před očima celého světa do západní politiky vkrádá nová, okleštěná náplň těchto pojmů, ospravedlňovaná bojem proti terorismu. Muslimové dnes stojí v mnoha zemích před nutností vybrat si mezi islamismem, který je pokřivením islámu, a demokracií, kterou mnozí dosud nepoznali a teď ji vidí rovněž v pokřivené podobě. Řešení je nasnadě ale není snadné: spočívá v narovnání. V narovnání jak idejí a reality islámu, tak idejí a reality západní civilizace. Kde ale jsou osobnosti, které se toho ujmou?