číslo 14

vyšlo 27. 3. 2006

Rozhlas Plus

Život a ...poezie?

Láska a věr/čnost Heleny Trojské
Jednou ráno před svítáním jsem se probudil
a věděl jsem přesně
co musím udělat.
a začal jsem psát o Heleně Trojské

Mělo to být o všem
co potřebuje člověk slyšet
- nevím jestli chce -
o duchovních bytostech
o zbytečném strachu ze smrti
a ještě ten malý příběh

Tyto dva ješitné úkoly mě začaly okamžitě pronásledovat
A nepřestaly už nikdy

Lákavá předehra. - Dnes na sebe beru roli průvodce a hodlám vás doprovázet jednou čerstvě vydanou básnickou sbírkou podobně jako galerií, muzejní expozicí nebo památeční stavbou. Tak je neobyčejná a nabízí tolik v  poezii nevídaných "exponátů". Pochopitelně, že jenom z pouhých slov! Pouhých? Sám autor sbírky pocítil nutnost podobné průvodcovské funkce a přičlenil za poslední verše své stostránkové básnické kompozice dalších téměř pětadvacet stránek poznámkového aparátu. A aby jeho dílo bylo čtenáři ještě snadněji uchopitelnější, vřadil přímo vedle veršů Manuály, směrníky ukazující, kudy by se měla ubírat nebo čím se inspirovat jeho fantazie, a od nichž je možno vydávat se dál a dál, až třeba do oné poznámkové zóny, sbírky moudrých citátů a malé encyklopedie s  nutnými vysvětlivkami převážně filozofického charakteru.

Dílo lze okusit i z jiné strany: meditování dá se bez obtíží vynechat a vydat se na přeskáčku po etapách "příběhu sbírky" alegoricky nazvané Helena Trojská. Je to poema, milostný příběh nebo filosofický traktát?, dočítáme se na zadní straně obálky a je to bezděky i nabídka, na kolik možností můžeme při četbě přistoupit: Zdá se, že drama epické básně je jen záminkou k    vyjádření určitého filosofického konceptu. Týká se - ničeho menšího, než základních otázek bytí, příchodu člověka na svět a smyslu jeho existence?

Nu, nebude lehké tím vším se prokousat, ale pokusím se o to, protože tenhle nezvykle dráždivý počin Petra Koudelky (1942) rozhodně stojí za to. Ostatně autora znáte ze stránek Týdeníku Rozhlas již několik let: má zde stálé místo a bez jeho bystrých úvahových sloupků byl by časopis o mnoho chudší.

Příběh z naší doby, jak autor zformuloval podtitul Heleny Trojské, vybízí k  duchovnímu pochodu, jemuž se říká kontemplace. Český ekvivalent tohoto pojmu "klidné uvažování" nebo "rozjímání" vystihuje možná přesněji tok myšlenek počítající se zjevnou spoluúčastí čtenářského klienta. V Heleně Trojské je to jakési mozaikovité skládání hned několika obrazů. Prvnímu říkejme "epický": příběh z naší doby začíná poměrně banálním seznámením studenta s  krásnou ženou v  časových rekvizitách rozvolněné pražské intelektuální scény 60. let. Posléze se děj přenese až za oceán za velice vypjatých situačních zvratů a skončí. Asi bych neměl prozrazovat potencionálnímu konzumentu Koudelkových veršů více, nežli nutno. Půvab načítání stránek Heleny Trojské je totiž právě v  tom, že nás autor nechává naprosto autonomně vstupovat do svého díla a domýšlet si a vytvářet vlastní šifrovací klíč. Příběh graduje, řekněme, hodně nezvykle a očividně přiměje složit z jeho komponent i druhou mozaiku - filozofickou: jaké že to všechno mělo příčiny a následky, a proč se ani posledním dějstvím děj neuzavírá, ba naopak. Podobné příběhy prolínají našimi životy, aniž někdy tušíme, že v  nich už dávno před jejich začátky máme vymezeny své role. A když máme za to, že skončily odchodem nebo dokonce smrtí jednoho z aktérů, pojednou zjišťujeme, že nezávisle na nás pokračují a dovedou nás nečekaně oslovit a vtáhnout do nových osudových peripetií. Od tohoto zjištění už je jenom krok k    sesazení úhelných kamenů mozaiky třetí: všichni jsme angažováni na globální panoramatické scéně mýtů, které jsou tu odjakživa, jenom každá doba jim nasazuje jinou tvář. Jak je lze definovat? V  poznámkovém aparátu stojí, že jsou tajemstvím lidské existence, která se setkává s  božským. Mýty jako životadárný van dějin lidstva nejsou jako velké téma v  umění žádné novum, ostatně čím jiným je například Goethův Faust nebo Mistr a Markétka Michaila Bulgakova?

Mýty nám podávají už jen skromná svědectví o původních nezměrných duchovních schopnostech člověka, čteme opět v  charakteristice Koudelkovy poémy na obálce:   od duchovního prazákladu se bůhvíproč oddělila jistá entita a zvolila cestu realizovat se ve hmotě? Lidé jako zvířata, to je dnešní obraz člověka a jeho nezadržitelného úpadku. Stále ještě však kromě "zvířecích lidí" žijí mezi námi následovníci a následovnice původních duchovní bytostí? Zde dostáváme kód i pro naši prohlídku sbírky-galerie bezpochyb o tom, kam Helenu a jejího milujícího objevitele vřadit?

Dva velikáni poezie minulého století, Ezra Pound a T. S. Eliot, každý po svém a s  rizikem, že svá díla učiní přístupnými jen hrstce zasvěcených, umanutě luštili mýtické šifry lidské civilizace; Poundova Cantos a Pustá země Eliotova jsou dvě velké badatelské závěti, a patří ke cti české překladatelské obce, že je můžeme číst ve výborných převodech. K Eliotovi - ale i k našemu K. H. Máchovi - hlásí se Petr Koudelka hned úvodem, když říká, že v  nich našel popud přání popsat "v  otisku světa a okamžiku" také stav lidské duše. Helena Trojská je svým způsobem pokusem o kreativní repliku těchto velkých skladeb světové poezie.

"Jak můžeme nechat umřít člověka, kterého milujeme?" - takové tázání vystupuje před nás jako odkaz Helenina příběhu. Je vůbec možné, aby ti, kdož opuncují láskou naše osudy, odešli a upadli v  zapomnění?

I když obě naše těla zmizí
a zůstane z nich jenom prach
já hynu básní že tě neuvidím
však setkáme se Neměj strach

neboť, jak přepisuji volně z Manuálu: víte, že duše je zároveň tady a na věčnosti? A uznáte-li, že je věčnost, pak musíte s  ní rozmlouvat. Být tu i na věčnosti zároveň. Kdo to umíte, žijte dál. Koneckonců o takové zprostředkování usiluje každé náboženství jak ve svých spirituálních kodexech, tak při bohoslužbách rituálními projekcemi svých mýtů. Tady opravdu není rozdílu mezi křesťanskou, židovskou, islámskou nebo staroegyptskou, antickou či předkolumbovskou indiánskou náboženskou mytologií: všechny usilují o to, aby označkovaly naši neodvratitelnou cestu do zásvětí co nejpřehledněji. Jednou z těchto aplikací nade všechny známou je Tibetská kniha mrtvých, příkladně pamatující na všechny eventuality onoho stavu, kdy - zbavena zemské tíže - vrací se duše k    další fázi svého trvání.

I Koudelkův kontakt s Helenou Trojskou je v  jednotlivých etapách - láskou ke krásné ženě, jejím zmizením, znovunalezením a návratem s tragickým koncem - svéráznou ozvěnou antického mýtu z Homérovy Iliady. Ukotven ovšem v  osobním básníkově labyrintu, ve kterém se jen stěží dokážeme orientovat bez nasměrování, náznaků, asociací a vlastních výkladů mýtických ikon. Vždyť ale i v  antické mytologii je možno shledat krásnovlasou Helenu v  několika podobách: v  Homérově eposu jako dceru Lédy a Dia, nejkrásnější ženu své doby, manželku spartského krále Meneláa, unesenou trójským princem Paridem a zažehující tak podnět k mnohaleté trójské válce. Podle Euripida Paris unesl pouze Helenin dvojnický přízrak, skutečná Helena žila v  Egyptě, odkud ji Meneláos přivedl zpátky domů. A v  Goethově druhé verzi Fausta je krásná Helena dokonce mágovou ženou. Proč by se tedy nemohla reinkarnace jejího příběhu odehrát v  Praze i na konci dvacátého století?

Uběhlo několik tisíc let
a něco božského se stále vrací zpět
V  bytostech žijících u hliněných lidí
Někdo je miluje a někdo nenávidí
- není to hřích  -
v  jejich příbězích

Navnadil jsem vás letmou prohlídkou jedné z nejpozoruhodnějších básnických konstrukcí posledních let  Nebudete to mít lehké ani potom, kdy se sami vypravíte na expedici po stránkách knihy. Ale věřte mi: už to, že vám přinese tolik nečekaného duchovního bohatství a možná i dotvrzení podobných setkání ve vašem životaběhu, stojí za to.

MIREK KOVÁŘÍK

Autor připravuje pro Český rozhlas 2 - Praha pořady Poetické nokturno a Zelené peří