číslo 14
vyšlo 27. 3. 2006
Jak to slyší
Jaroslav Someš, publicista
ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM
Laskavý čtenář promine
Říká se: Časy se mění a lidé s nimi. Z toho se dá také vyvodit, že se mění doba a spolu s ní i masmédia. Za příklad může posloužit třeba otázka dodržování stylistických žánrů. Ještě před pár lety panovala v projevu psaném i mluveném, tedy jak na stránkách novin, tak v rozhlase a televizi, dost striktně zachovávaná pravidla, rozlišující např. komentář od úvahy a úvahu od poznámky, hojně se pěstoval fejeton, mající u nás čestnou historickou tradici, nikdo si nepletl anonci nějaké akce s její recenzí atp. Dnes už na takovou vyhraněnost vůbec nedbá; asi to však v tomto případě nebude vinou vševládnoucí postmoderny, na níž jsme si zvykli svádět soudobou změť všeho druhu. Také se na žurnalistických fakultách učívalo, že osoba pisatele má být v příspěvku spíše skryta. S výjimkou materiálů ryze subjektivního charakteru bylo považováno téměř za nemrav psát články v 1. osobě jednotného čísla. I v tom je dnes situace jiná. Nejenže se publicisté ve svých materiálech skromně neskrývají, ale dokonce se občas zdá, jako by se v nich neskromně předváděli. Problém, o němž píší, osoba, s níž hovoří, to vše pak ustupuje stranou a na prvním místě stojí autor sám; staví na odiv své názory, připomíná své předchozí výtvory, ba občas uvádí i některé epizody z vlastního života. A to přesto, že jeho článek je nasměrován objektivně.
Patřím k narozeným ještě před polovinou minulého století, proto přiznávám, že je mi podobný přístup jaksi proti srsti. Pokud si "laskavý čtenář" (řečeno slovy Nerudovými) povšiml, že i já jsem teď zabloudil do 1. osoby singuláru a dopustil se prohřešku, proti němuž brojím, nejde o náhodu. Ve všech dosavadních Zamyšleních nad rozhlasem jsem se snažil přísně dodržovat staré dobré novinářské mravy a zájmeno "já" ponechávat nevyužito, i když by přístup od subjektivního pohledu k zobecnění v daném případě metodicky obstál. Můj dnešní příspěvek však bude výjimkou a "laskavý čtenář" snad promine. Už proto, že to bude příspěvek poslední.
Od léta roku 2003, tedy bezmála tři roky, jsem měl možnost v pravidelné rubrice Týdeníku Rozhlas hovořit o některých obecnějších tématech z okruhu rozhlasové práce. Velice jsem si té možnosti vážil a snad pocit díků za projevenou důvěru a čest býval - alespoň někdy a trochu - z mých řádků znát. Mám k rozhlasu celoživotní vztah. Rozhlasáctví jsme mívali v rodině a sám jsem stál poprvé před mikrofonem v jakési dětské roli asi jako dvanáctiletý kluk. Pamatuji tedy ještě generaci klasiků rozhlasové režie. Po studiích na filozofii jsem byl dokonce v rozhlase zaměstnám jako "redaktorské ucho" a po absolutoriu herectví jsem se opět vrátil před mikrofon jako herec. Teď, na stará kolena, se mi to všechno spojuje do jediného oblouku - ke své radosti se stále ještě stavím před mikrofon, ale také pro něj občas něco napíšu, přeložím či upravím. Měl jsem tedy a dosud mám možnost dívat se na rozhlasovou práci jaksi z obou stran; a vlastně i z té třetí, jako jeho věrný a vděčný posluchač. Doufám proto, že se tyhle zkušenosti v mých Zamyšleních nějak zúročily.
Ač jsem se snažil, jak už bylo řečeno, aby z příspěvků moje osoba nijak nevyčnívala, přesto jsem si byl vždycky vědom, že to jsou jen a jen mé názory - psát o tom někdo jiný, mohl mít názor zcela opačný. Už proto je u podobně koncipované rubriky dobře čas od času vyměnit stálého přispěvovatele. Základní témata se totiž ve své podstatě nemění, ale co člověk, to jiný úhel pohledu. Často mě při psaní článků napadlo, že by bylo užitečné dát i někomu jinému možnost zamyslet se ve stejném okamžiku nad tímtéž, a názory konfrontovat.
To všechno se teď, pokud jsem informován, může uskutečnit. Předávám pomyslnou štafetu do jiných rukou, navíc to nebudou ruce jediné. Z kroužku nových přispěvovatelů může vzejít žádoucí názorové spektrum, třeba i polemika. Kromě toho dojde i k výrazné obměně generační. Okruh budoucích autorů bude mít nízký věkový průměr, takže i jeho pohled bude mladý a neotřelý. Český rozhlas právě tohle potřebuje jako sůl, protože oslovovat mladé se mu pořád - po pravdě řečeno - trochu nedaří. Pořady určené mládeži většinou bývají koncipovány podle hesla "Jak si starší generace představuje, že má pořád pro mládež vypadat". Už teď se sám na budoucí pohledy elévů rozhlasové kritiky těším. Předem na ně "laskavého čtenáře" zvu. Omlouvám se mu jak za dnešní článek, vybočující z pravidel slušného novinářského chování, tak za všechny jiné prohřešky, kterých jsem se tu kdy, ač nevěda a nerad, dopustil. A upřímně děkuji za pozornost.