číslo 14

vyšlo 27. 3. 2006

Titulní rozhovor

Iva Pekárková, spisovatelka

Proč se vlastně stěhujete? Už nemáte stání?

Stěhuju se, protože se moje láska rozhodla žít v Anglii a já už jsem holt taková, že tam jedu za ní - tedy za ním.

A co vaši čtenáři? Ochudíte je minimálně o vtipné novinové fejetony.

Doufám, že neochudím, vypadá to, že je budu posílat i z Londýna. Ale možná z toho vzejde i něco víc, třeba tam budu taxikařit jako v New Yorku, třeba se pustím do nějakého zásadnějšího psaní, kdoví?

Nový začátek.  

No, upřímně řečeno, zatím mi to připadá, že je to spíš konec všeho, ale to s  tím asi nějak souvisí.

Vaše poslední čtyři knihy byly vlastně cestopisy, už dlouho jste nenapsala román - i s tím to souvisí?

Poslední román jsem vydala v  roce 2000 - Třicet dva chwanů.

To ale nebyl román.

Byl to román!

Podle mě to byl cestopis, ale s fabulovanými vsuvkami a ještě ke všemu s  výraznými autobiografickými prvky.

Já jsem ho rozhodně jako román brala. I když uznávám, že v  něm byly výrazné autobiografické i cestopisné prvky - moje hrdinka, tak jako já před lety, pobývá v  Thajsku a taky bez pořádného pasu. Ale některé příhody, které ona prožívá, se mně naštěstí vyhnuly.

Ostatně totéž se dá říci i o pozdější knize Do Indie kam jinam. Zkrátka čistou fikci jsem od vás nečetla už minimálně osm let.

Jenže každý román je svým způsobem zároveň i cestopisem. V mých vlastních knihách to bylo cestování po Československu v  Pérech a perutích, plánovaná cesta do Ameriky v  Kulatém světě (ten se sice odehrává uvnitř uprchlického lágru, ale z něj se přece všichni chystají někam odjet), v  románu Dej mi ty prachy se cestuje po New Yorku žlutým taxíkem. No a ve spoustě úžasných jiných románů, které kdy na světě byly napsané, jsou popisovány cesty životem, třeba i lidí, kteří technicky vzato sedí na jednom místě. Pro mě je rozdíl mezi románem a cestopisem především v  tom, jestli smím fabulovat, nebo jestli bych se měla co nejpřísněji držet toho, co jsem skutečně viděla na vlastní oči.

Vím o vás, že literatura vás hodně zajímá i jako čtenáře. Co vás v  poslední době zaujalo?

Literaturu posledních zhruba třiceti let považuji za úžasnou v  tom, že jako autoři se objevují lidé různých kultur. Baví mě poznávat touto cestou cizí prostředí a cizí osudy. Zaujala mě třeba kniha Petry Procházkové Frišta. Naopak vůbec nic mi neříkají české seriály a původní televizní dramatická tvorba zobrazující českou současnost. Ono všechno závisí nejen na tom, jestli autor dovede dobře psát, ale i na tom, jestli je téma něčím zajímavé. Pokud se tyhle dva faktory spojí, určitě půjde o knihu, která mě bude zajímat. Jo - kdybyste chtěla nějakou literaturu, tak si tu vyberte. Támhle pod stolem je zajímavá historie otroctví, na poličce slangové slovníky. Beru si s  sebou jen to nejnutnější.

Jedete tedy do Anglie hledat nějaké téma, které tady nalézt nemůžete?

Změna prostředí mnohdy může napomoci tomu, že autora napadne napsat něco o prostředí, které opustil. Ze srovnání české reality s  tou britskou vyplynou nečekané souvislosti a obrazy. Já mám navíc v  Londýně své zahraniční agenty a ti jsou z mého rozhodnutí nadšení - představují si, že když tam přicházíme s  Kennym jako černo-bílý český pár, tak že bychom se hned měli pustit do psaní knihy o tom, jaké je to začínat v  tomhle městě, což ovšem budeme muset teprve prožít.

Váš partner Kenny už vlastně spisovatel je, vždyť je spoluautorem vaší předposlední knihy Najdža hvězdy v  srdci.

Když jsme se poznali, myslel si - a každému to vykládal - že být spisovatelem je strašně jednoduché, že člověk jen sedí a píše. Pak se pustil do tvorby svých afrických memoárů, napsal celých sedm stránek a od té doby říká, jak je psaní hrozně těžké. Ale v  případě cestopisu o Nigérii byl samozřejmě nenahraditelný a velmi inspirativní.

Tak tedy dva cizinci zkusí žít ve třetí zemi. Proč ne Nigérie? Z knížky jsem měla pocit, že jste si ji zamilovala.

Kenny česky umí, ale ne tak dobře jako anglicky. Zdá se mu logické pracovat spíš v  Anglii. A kromě toho jsou v  Londýně smíšené páry daleko běžnější než v  Česku nebo v  Nigérii. Zkrátka když byl Kenny tady, byl exot on, když jsem s  ním přijela do Nigérie, seběhla se podívat celá čtvrť, ale v  Londýně budeme naprosto tuctovým párem. Míšená manželství, míšené děti a mezirasová přátelství jsou tam daleko běžnější než kde jinde.

To říkáte s  dlouholetou zkušeností z multietnického New Yorku?

To je něco úplně jiného. Zdá se mi, že v  Londýně je to v  tomhle směru daleko otevřenější než v  New Yorku, kde sice běloši pochopitelně kamarádí s  černochy, ale hodně tam zasahuje rasová politika etnických skupin. V  Londýně jsem zatím nic takového nezaznamenala - nějakou dobu už jsem tam strávila, takže tuším, do čeho jdu. Příkladem takové multietnické čtvrti je londýnský Brixton, který Londýňané často srovnávají s  newyorským Harlemem. Ještě před deseti lety tam byly rasové nepokoje, dneska tam ale běloch může bez problémů chodit po ulici, aniž by cítil jakékoli rasové pnutí. Pro mě je to další místo, kde můžu zkoumat a studovat vztahy mezi rasami. A divím se tomu, jak dvě velkoměsta srovnatelná velikostí i multikulturní směsicí můžou být tak rozdílná.

Budete v  Brixtonu i bydlet?

Nevím. Zatím Kenny našel mrňavý pokojík v  malém domečku, kde žije členitá rodina z Trinidadu. Kdyby zůstal dlouhý vlas na umyvadle, bude jasné, že je můj. Pokud bychom se stěhovali, tak jenom proto, že spotřeba marihuany u nezaměstnaného synka naší bytné ničí nejenom naše plíce a pomalu i smysly, ale i proto, že je hrozné vidět jeho mámu, jak strašně se dře na to, aby si její rozmazlený potomek mohl žít tak, jak se mu zlíbí.

Umělci sice, jak víme z historie, nejlépe tvoří v  časech absolutní chudoby, ale nedá mi to, abych se nezeptala, jak se tam budete živit?

Kenny zatím pracuje příležitostně, já se budu teprve rozhlížet. Rýsuje se možnost vzniku nějakého časopisu o spojení Británie s  východní Evropou, kam bych mohla psát. Půjdu ale třeba klidně umývat nádobí. Leckdo tady v  Praze si při té představě ťuká na čelo, ale mně to tak nepřijde. Já hodlám využít faktu, že jsem v  podstatě byla nucena tam jet, k    tomu, abych zblízka poznala Londýn a snažila se pochopit, jaký vlastně je.

Nový začátek, tak trochu krok do neznáma. A přitom stačilo málo a mohla z vás být dobře situovaná dáma píšící poklidné televizní seriály? Ale spíš vypadáte, jako by vás to seriálové extempore vyčerpalo a jen urychlilo vaše rozhodnutí odjet.

Tohle seriálové extempore mě opravdu vyčerpalo, a to nejen energeticky a karmicky, ale hlavně finančně. I když nejmenovaná komerční televize (podepsala jsem smlouvu, že nejmíň dvacet let o ní nebudu smět říci cokoli negativního!) platila na první pohled slušně, nakonec jsem zjistila, že jsem se na jeden slušný honorář trápila asi čtyři měsíce.

...a tudíž nemohla dělat nic jiného. Český spisovatel se musí dost ohánět, aby se uživil.

Když se autor snaží uživit na volné noze, znamená to paradoxně zároveň určitou nesvobodu. Překlady, článečky, fejetony. Nakonec, když se to všechno spočítá, vyjde na hodinu docela směšná suma. Někdy si připadám, že dřu jako manažer a beru peníze jako bezdomovec.

Co vůbec autorku vašeho formátu přimělo ke spolupráci s  komerční televizí? Vždyť naopak už několik filmařů projevilo zájem adaptovat vaše romány.

Samozřejmě jsem si myslela, že seriál bude slušný zdroj obživy, ale pak to začalo: nastudovat pavouka vztahů, vyrovnávat se s  různými omezeními a tabu tématy, nemožnost kontinuální tvorby, pocit jako u tovární linky. Ti lidi okolo byli hrozně milí, dramaturgyně, hlavní autorka. Ale já na to zkrátka nemám nadání? No a s  těmi filmaři to taky není úplně slavné. Záměry zatím vždycky ztroskotaly na penězích.

Proto jste si toho pavouka vztahů dodnes nechala přilepeného na skříni? Jako memento?

Jé, tak to hned hodíme do pytle... Spíš mě trápí, co udělám se svými poznámkami a různými verzemi rukopisů svých knížek. Je jich docela dost a nechci o ně přijít.

A kdy se pro ně vrátíte?

Někdy na podzim by měla vyjít sbírka mých povídek s  pracovním názvem Láska v  New Yorku, i když to nebude jenom o New Yorku. Za pár měsíců mám odevzdat několik posledních povídek. Ale přijedu opravdu jen na skok, aby kvůli Lásce v  New Yorku nezanikla má láska v  Londýně?

Tak hodně štěstí.