číslo 14

vyšlo 27. 3. 2006

Jak to vidí

Jan Špáta, filmový dokumentarista a kameraman

ZKRAJE TÝDNE

Umění a podvod

O tom, že při setkání s  uměním má člověk povznášející pocit krásna a může mít mrazení v  zádech, jak o něm píše Max Brod, jsem se přesvědčil už v  mládí, kdy jsme s  tátou poslouchali na gramofonu s klikou Mozarta a Beethovena. Taky vzpomínám na omamné čtenářské zážitky ze ztotožnění s  hrdiny románů Tolstého, Dostojevského, Stendhala, Zweiga. I z biografu jsem chodíval citově zasažen a dlouhé hodiny potřeboval na doznívání mohutných emocí. Později jsem se setkával s  uměním, nebo s  něčím, co bylo za umění vydáváno, a ono mě to, k    mému velkému zármutku, nemilosrdně míjelo. Uvědomil jsem si, jak důležitým uměním při vnímání umění je umění oddělit umění od neumění, tedy zrna od plevele, podvodu a falše.

Kdysi jsme z legrace na výstavě obrazů, kterou jsme natáčeli pro filmový týdeník, tajně pověsili kresbu, kterou narychlo načmárali osvětlovači. Návštěvníci ji pak prohlíželi pozorně se stejným zájmem jako obrazy ostatní a nikoho nenapadlo, že jde o podvod. Nezřídka se asi stává, že v  díle najdou diváci i hodnoty a záměry, které umělec zdaleka tak nezamýšlel. Je od autora přirozeně lidské si takové zásluhy přisvojit, ale uvěřit tomu a počítat s  jejich pomocí do budoucna bývá cesta do pekel.

Jako filmový pedagog vím, kolik nepodařených a zmateně nesrozumitelných filmů vzniklých z nedostatku talentu, absence pracovitosti a nadbytku lenosti bylo vydáváno za umělecký záměr a vehementně obhajováno. K trpkým stránkám tohoto povolání patří, že lecjaké takové výtvory bývají některými odborníky, pedagogy i kritiky obhajovány a oceňovány jako nové, jiné, nekonvenční a moderní. Když bych dal na výstavu prkénko, říkával jsem si, na něj kámen a slepičí brko, napsal název Realizace X, tak by to nikoho nepřekvapilo a s  vážně dospěláckou tváří by si to prohlížel. Pokud by ale řezník naplnil jitrnicové střívko kočičím hovínkem, tak by se asi se zlou potázal a Realizace X by se mu mohla stát osudnou. Přitom by se jednalo v  obou případech o srovnatelně odvážný tvůrčí experiment, podvod či provokaci.

Natruc všem těmto skutečnostem a zkušenostem se ale vždy ostře stavím proti zatracujícím odsudkům uměleckých děl všeho druhu, byť s  nimi někdy ze srdce souhlasím. Vzpomenu si vždycky, pro kolik lidí bývala hudba mého Beethovena, Mahlera, Janáčka nesrozumitelným šmidláním. Ke vzrušující dobrodružné cestě milovníků umění prostě patří prodírat se nečitelnou spletí tvůrčích počinů a prosíváním nánosů hlušiny hledat zlatá zrníčka kandidátů na umělecký život věčný. Bývá pro mě útěšně překvapivým, až zázračným dokladem krásy života, jak ti skladatelé, malíři, sochaři, spisovatelé, co prošli staletým prosíváním (a nejnověji snad i filmaři), bývají ve svých nesmrtelných dílech nejen neuvěřitelně krásní, invenční, neopakovatelně originální, ale i nečekaně, až průzračně srozumitelní.