číslo 14

vyšlo 27. 3. 2006

Jak to vidí

Petr Koudelka, spisovatel a publicista

IN MEDIAS RES

Vidět svět jinýma očima

Už dlouho to vím a ještě jsem se o tom zatím neodvážil napsat: my všichni máme něco s očima! Vidíme něco, co neexistuje. To, co existuje, nevidíme. Denně prožíváme stejnou situaci jako ten manžel v anekdotě, který se vrátil nečekaně domů a přistihl manželku s cizím mužem. Když manžel zuřil, bránila se slovy: "Ale, miláčku, čemu věříš víc: mně, nebo svým očím?"

Žijeme ve skvěle zorganizovaném světě, kde to všechno funguje. Nakupujeme v bohatě zásobených nákupních centrech, kde to všechno voní a svítí, jezdíme v pohodlných nablýskaných autech, posloucháme názory chytrých politiků, sledujeme, jak se přou, aby vymysleli pro nás ještě lepší řešení, bavíme se u vtipných pořadů v televizi. Občas samozřejmě něco zaskřípe, nějaké Pendolino zazlobí, tu a tam nějaký politik něco ukradne, soudce se nechá uplatit. Když se to stane, přijdou na řadu média a uklidní nás: "Ale miláčku, snad bys nevěřil víc vlastním očím než nám? Uklidni se, všechno je v nejlepším pořádku."

Média, denní tisk, televize, reklama dělají tu práci, která zpracovává podváděného manžela, aby byl zticha. Záměrně sem řadím i reklamu, protože média se dávno chovají jako reklama. Možná jste si už všimli, že denní tisk neplní svou úlohu objektivního strážce společnosti, není schopen popisovat skutečnost, neumí ji reflektovat, nedokáže klást nejdůležitější otázky a hledat na ně odpovědi. Jak by mohlo projít, že jsme bez diskuse rozprodali energii, vodu a další zdroje, některé úplně, jiné částečně. Na kom jsme závislí? Možná že to ani nevíme. Demokratická země, kde tisk takové věci ignoruje, není samozřejmě demokratickou zemí, jen něco takového předstírá.

A přesto lidé, snad ze zvyku, snad proto, že jinou možnost nemají, stále hledají v novinách, v televizních zprávách odpověď na to, co si mají myslet. A odtamtud slyší: Věřte nám, ne vlastním očím.

Je těžké vidět to, co opravdu existuje, protože k tomu jsou potřebné nejen oči, ale také sídlo, odkud jsou oči řízeny: mozek. Troufám si tvrdit, že většina nás při každodenním styku se světem mozek nepoužívá. Jinak bychom věci viděli v jejich pravé podobě a nemohli bychom se s nimi smiřovat.

Viděli bychom, že jsme ovládáni způsobem, který nemá v historii obdoby. Že lidé, kteří nám vládnou, jsou zkorumpovaní, je všeobecně známé. Málokdo si ale uvědomuje, že jejich poslanecké a ministerské platy, jejich pozice, umožňující nedotknutelnost a bezprecedentní výhody, znamenají, že jsou zkorumpovaní všichni do jednoho. Už výchozí situace systému exekutivního, parlamentního i soudního je taková, že nepřipouští spravedlivé, demokratické klima ve společnosti. Hra na spravedlnost a hra na demokracii je to, co vidíme. Kauzy, které nejsou nikdy dořešeny, promlčené trestné činy, výmluvy, mlžení všeho druhu. A za tím i zločiny, které nebudou nikdy objeveny.

Aby hra na spravedlnost a demokracii byla věrohodná, máme k dispozici média. Novináři přicházejí, aby snaživě předváděli, jak pronásledují provinilce, jak tlačí politiky ke zdi. Ve skutečnosti jen kalí vodu. O novinářích jsme si vytvořili stejnou iluzi jako o bobrech. Také si myslíte, že to jsou dobří stavitelé hrází? Až mě jeden ekolog vyvedl z omylu. Ve skutečnosti bobři okusují stromy a porážejí je tak, aby padaly do vody z jiných důvodů: vytvoří se tím velký nepořádek, zmatek, ve kterém se bobři líp ztratí, schovají za kmeny stromů. Tuto funkci plní náš denní tisk.

Byl by na omylu, kdo by si myslel, že mi jde o boj s korupcí, o obohacování naší takzvané elity, o její propojení se zločinem všeho druhu. Noviny, média vůbec a ostatní vykladači naší reality se podílejí na mnohem závažnější deformaci: popisují věci tak, abychom viděli to, co nevidíme. Abychom neviděli to, co vidíme. Nejde jen o politiku, ale o celou skutečnost, která nás obklopuje. Četl jsem nedávno výstižné pojmenování tohoto fenoménu. Je to síť. Síť vytváří všechno, co se tváří jinak, než ve skutečnosti je, co nás pomáhá ovládat: od mobilů, přes automobily, supermarkety, cestování, zábavu, až po světové banky nebo terorismus. Tam všude najdeme lež a snahu přesvědčit nás, abychom viděli něco jiného, než vidíme.

Příhoda o tom, že někdo přijel, aby tu vyhlásil, že už nejsme rozvojová země, ale rozvinutá, by mohla být směšná, kdyby neměla zároveň tak "nedozírné" následky. Čísla o průměrných platech v této zemi, která nám servírují bobři v novinách, jsou už víc rozčilující, protože si jejich nesmyslnost můžeme ověřit ve svém okolí. To jsou ale stále jenom materiální záležitosti, sice důležité, nikoliv však smrtelně. Síť ovšem tvoří mnohem víc věci, které nás ohrožují smrtelně. Je to způsob našeho života, nebezpečí jeho absolutního zplanění a zmarnění. Mně nemusí vadit, že drtivé procento finančního světového obratu netvoří práce a výroba, ale spekulace s penězi, kapitálem a investicemi, i když žít v takovém světě je přirozeně také ošklivé. Vadí mi však, když nepoznám smysl své práce, smysl prožívání vlastní poctivé existence, nepocítím čistou radost ze života.

Pavučina, do které jsme se zapletli, je tak závažná věc, že znepokojuje i filozofy. Karel Kosík soudil, že musíme hledat nové paradigma a "poslední filozof" Martin Heidegger pochyboval o tom, že nás může ještě něco zachránit, snad kromě nějakého nového boha.

Důležité je vědět, že nejde o jednotlivosti, ale o celou síť. Musíme se pokusit vytvořit novou, podívat se na svět jinýma očima než dosud. Bobři budou dělat všechno možné, aby to překazili. Bulvár a estráda, šoubyznys, jsou v tom nejdál. Mnoho stromů okousaných, spadaných jeden přes druhý zvyšuje zmatek ve vodě. Kdo může, ať se jim vyhne. Neměl tohle na mysli Václav Havel, když nedávno řekl, že přestal číst denní tisk     Nedivil bych se tomu.

Vidět svět jinýma očima je těžké. Ale je ještě něco těžšího, obtížnějšího. Něco, co je už pravděpodobně v tomto stadiu nemožné: zapojit mozek.