číslo 15

vyšlo 3. 4. 2006

Navštivte

V politickém marasmu splývá boj o moc se zločinem

Po otevření opony Stavovského divadla probudí scéna Shakespearova Richarda III. v divácích svíravý pocit: po celé šíři jeviště se z  půlkruhu vypíná do výše reznoucí železná stěna. Není tedy úniku z  řetězce zrad, úskoků, poprav a mordů, které jako účinné politické akty používá nejen vévoda z  Glostru, dosahující jejich prostřednictvím královské koruny. Jak je zřejmé ze tří dílů Jindřicha VI., na které příběh navazuje, zločin a politika se v této společnosti spolu pářily už dřív. Richard III. je jejich plodem. Zvlášť v podání Richarda Krajča. Jeho Gloster není mistr machiavellistické přetvářky, ale deprivant, který nikdy nepoznal, co je to láska (i jeho matka, ztělesněná Ivou Janžurovou, ho razantně odmítá), a který za každou cenu musí mít svou drogu - moc. Ve stále větších a větších dávkách, až nastává absťák - ruce se chvějí, tělem i tváří šlehá křeč.

O moc jde ale všem. I když jí třeba jen přisluhují - ať již s noblesním nadhledem jako Lord Hastings Jiřího Štěpničky, či naopak se změkčilou servilností jako v podání Davida Prachaře vévoda Buckingham. A nakaženy tímto chtíčem jsou i ženy - všechny ty lkající královny, jejichž synové a muži se s jejich vydatnou pomocí vzájemně vyvražďují. Královnu Annu, jejíhož muže Richard zabil, nesvede - jak je zřejmé z  chladu Sabiny Králové - slavný a erotickým podtextem nesený Richardův monolog nad rakví jejího tchána, ale majestát koruny. A jak zlomené královně Alžbětě v minuciozním podání Jany Preissové dokáže vábnička moci narovnat záda! Koho jediného už nedokáže moc svést, je nejstarší z  královen, Markéta ? Kateřina Burianová svým skvělým výkonem (jímž jakoby slavila své letošní životní jubileum) vytváří z  této postavy mýtický antipod Richarda: proti zosobněnému Zlu - Lítice, bohyně msty.

Režisér a šéf činohry ND Michal Dočekal svým nastudováním této první Shakespearovy tragédie (v ND se naposledy dávala před 90 lety!) opět potvrdil, že umí dokonale skloubit spektakulárnost útočící na divákovy smysly (scénická hudba Michala Novinskiho a Jana P. Muchowa je její zvukovou analogií) s promyšlenou interpretací smyslu dramatického textu pro současnost. Tvárným prostředkem je mu přitom zjevná i skrytá symetrie, uplatňující se ve významové výstavbě i ve výrazových prostředcích inscenace - včetně scény Davida Marka a kostýmů Zuzany Krejskové, jež podtrhují souvztažnost dávného příběhu s dnešními dny. Tato symetrie vrcholí ve scéně před rozhodující bitvou u Bosworthu. Podobně jako v Magickém zrcadle M. C. Eschera je místo střetu znepřátelených stran protnuto průhlednou stěnou a figury Yorků a protilehlých Tudorů činí zrcadlově totéž. Vítězný Richmond, jenž měl dle Shakespeara konečně přinést mír, je stejným uzurpátorem jako Richard III. Zatímco Krajčo v červeném, Jan Dolanský v modrém. (Obsazení těchto dvou mladých herců do rolí soupeřících králů může být ostatně chápáno i jako aluze na tři léta starou Dočekalovu inscenaci Mastrosimonovy hry o dvou vražedných spratcích, též mladických deprivantech.) Mrtvoly protivníků nejspíš budou stejně jako za Richarda (a v dnešní době) nacpány do sudů. Ostatně podíváme-li se pozorně na onu do půlkruhu vyklenutou železnou stěnu, co je před námi na jevišti, nestáčí se imaginárně za našimi zády? - Nejsme my všichni nakonec v tom rezavém barelu, netonem v břečce, kde boj o moc a zločin jsou již stěží k  rozlišení?

BRONISLAV PRAŽAN