číslo 15

vyšlo 3. 4. 2006

Rozhlas Plus

Host do domu

V žilách indiánů koluje česká krev

Nad původem části paraguayských indiánů kmene Chamacoco se vznáší tak trochu záhada. Jak to tenkrát přesně bylo, to se už asi nikdy nedozvíme. Etnograf, botanik a cestovatel Alberto Vojtěch Frič pobýval opakovaně mezi lety 1903-13 v Paraguayi a o pár let později napsal krásnou povídku o velké lásce, která se odehrála mezi ním a mladičkou indiánkou Loray. Z  jejich lásky se narodila dcera Hermína, která k  velkému překvapení českých potomků A. V. Friče ještě žije. Před šesti lety se o sobě čeští a paraguayští příbuzní doslechli prvně a dnes organizuje pražské občanské sdružení Checomacoco pomoc vesnici Puerto Esperanza, ležící v oblasti Gran Chaka. O téměř neuvěřitelném příběhu vyprávěla v Hostu do domu Českého rozhlasu 2 - Praha Yvonna Fričová, editorka díla A. V. Friče a manželka Fričova vnuka.

Jeden z  vašich projektů je ve znamení krav, co pro indiány vlastně znamenají?
Změnou poměrů, ekologie a událostmi v Gran Chaku během 20. století byli indiáni kmene Chamacoco přinuceni opustit svůj tradiční způsob života, usadili se na břehu řeky Paraguay a začali se pokoušet žít jako paraguayští venkované. Chov dobytka je v Paraguayi, Brazílii i Argentině nejrozšířenější zemědělskou činností, které se lidé věnují po generace. Indiáni tento úmysl pojali teprve před dvaceti lety, kdy si postavili vesnici, zůstali žít na jednom místě a začali pro svůj nový způsob života potřebovat peníze jako my ostatní. Bohužel neměli a nemají vůbec žádnou možnost, jak si je vydělat, i když o to usilují. Je to velmi komplikované a bez podstatnějších výsledků. Získat počáteční kapitál ve formě asi 160 až 200 krav by pro ně znamenalo skutečně nový start do života a možnost postavit se na vlastní nohy: začít se starat sami o sebe a nečekat na pomoc zvenčí. Původní název tohoto indiánského kmene, který zní Išir, tj. "my, kteří jsme přežili", je tedy dost příznačný? Velmi inspirativní je i název jejich vesnice Puerto Esperanza - "Přístav naděje".

O naději vás požádali sami indiáni, jak vůbec zjistili, že mají v České republice příbuzné, též potomky A. V. Friče?
V roce 2000 se dva čeští filmaři Alice Růžičková a Martin Čihák snažili vystopovat pohyb A. V. Friče v Jižní Americe a navštívili také oblast Alto Paraguay Gran Chaku. V jedné vesnici se dozvěděli o staré paní jménem Fric (španělsky se vyslovuje Frik) po otci a o jejích čtyřech žijících dětech, které měly spoustu dalších dětí. Dnes v Paraguayi žije asi 160 lidí, kteří se považují za potomky evropského etnografa Frika. Filmaři tehdy s sebou přivezli také fotografie stařičké bělovlasé indiánky Hermíny a u nás nastalo velikánské překvapení, protože tato paní byla opravdu velmi podobná svému nevlastnímu bratrovi, což byl můj tchán. Rozhodla jsem se najít amerického misionáře Johna Pierse, zvaného Don Juan, o kterém jsem se dozvěděla, že působí v popisované oblasti. Přibližně po půl či tři čtvrtě roce se ozval a zprostředkoval náš první kontakt s paraguayskými příbuznými.

Jakou formou jste byli paraguayskými indiáni požádáni o pomoc?
Mezi indiány žije kromě Fričovy dcery Hermíny také její syn Rodolfo, úctyhodný čtyřiašedesátiletý indián, který už dávno nenosí čelenku z  peří, ale je to elegantně oblečený švihák, laický kazatel, zdravotník a velký organizátor. Když jsme se s manželem vyrovnali s novou skutečností, že máme 160 indiánských příbuzných, navštívili jsme je a po návratu jsme se rozhodli poslat jim finanční dárek, třeba na nákup motoru do člunu. Bratranec Rodolfo nám za dar zdvořile poděkoval, ale odmítl ho s vysvětlením, které nás zaskočilo: indiáni naší rodině nechtějí být na obtíž, protože si velmi dobře uvědomují, jak těžký život mají bílí lidé ve městech, kde potřebují spoustu věcí a mnoho peněz na zaplacení telefonů, elektřiny, oblečení a jiných nezbytných věcí? Nicméně po nějakém čase nás Rodolfo v dopise požádal, abychom se obrátili na vládu naší republiky a informovali lid této země o tom, že kdesi v Paraguayi v Gran Chaku žije komunita lidí, indiánů, kterým koluje v žilách česká krev. Pouze s naší pomocí by se jim možná mohlo podařit odrazit se ode dna a začít žít životem paraguayských venkovanů.

Co jste udělali před tím, než jste se rozhodli informovat lid této země?
Zvažovali jsme dlouho, jestli se pouštět do nějakých projektů, a hlavně jakou formou to udělat. Nechceme se příliš vměšovat do původního života paraguayských indiánů a exportovat jim z  Evropy naše nápady. Snažili jsme se vymyslet takovou formu pomoci nebo asistence, která by jim skutečně byla prospěšná a motivovala je k vlastní iniciativě. Na místě jsme se přesvědčili, že jsou velmi schopní, umějí si sami velmi výstižně a kultivovaně napsat a podat projekt vládě v rámci různých vlastních podpůrných sdružení, ale bohužel se zatím nedočkali žádné efektivní podpory.

Jak jste se tedy vy rozhodli podpořit paraguayské indiány?
Nejprve jsme se jich vloni při naší druhé cestě do Puerto Esperanza pořádně vyptali na to, jak si takovou pomoc oni sami představují, a chtěli jsme slyšet, jak s naší pomocí naloží, jak to bude vypadat například v případě, že se nám podaří sehnat peníze na nákup krav. Byli jsme velmi příjemně překvapeni, že mají všechno skutečně dobře rozmyšleno, že tam někde neleží a nečekají, jestli jim nespadne z  nebe padákem nějaký dar. Na každou naši otázku uměli velice smysluplně odpovědět, což nás přesvědčilo, abychom zkusili projekt s krávami a dále s léky.

Proč právě léky, jak vypadá tamní zdravotní péče?
Indiáni jsou úplně odříznuti od jakékoli zdravotní pomoci a léky jsou pro ně absolutně nedostupné, což platí obecně pro paraguayský venkov. Rodolfo je velice aktivní člověk, který si ve svých 55 letech udělal za pomoci misionářů zdravotnický kurz, takže umí být porodníkem, poradí si s leprou a má další takové speciální kurzy. Na jejich základě poskytuje v rámci svých omezených možností pomoc všem lidem z  vesnice. O tom, že umí velice dobře zacházet i s léky, se přesvědčila dr. Hrdličková, která byla účastnicí naší výpravy, a tak mu bez obav nechala antibiotika a další léky přivezené od nás. Usilujeme teď o to, aby se nám podařilo poslat přibližně 4x do roka zásilku léků, kterou by zdravotník Rodolfo svým lidem distribuoval. Je to tedy další věc, která se nám už z  části podařila. První léky za peníze získané od českých dárců jsme právě odeslali.

Kolik krav v současnosti máte z  oněch plánovaných sto šedesáti?
Jedna kráva v Paraguayi přijde asi na tři tisíce korun, takže se už našla řada dárců, kteří se rozhodli koupit pro vesnici vlastní krávu. Virtuálních krav máme zatím 46 a od svých dárců dostaly i jména, například Anička, Kačenka, Severka, Lipka a přibyl nám i býk Žižka. V září letošního roku je pojedeme do Paraguaye koupit a já osobně dohlédnu na to, aby se jména zachovala.

ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ