číslo 15

vyšlo 3. 4. 2006

Titulní rozhovor

Ladislav Špaček

Podobnost s Jiřím Stanislavem Guthem-Jarkovským je opravdu víc než nápadná. I on vystudoval pedagogickou fakultu, dlouhá léta učil, jistou dobu působil na Hradě, napsal knihy o slušném chování… Myslím, že už vám chybí jenom to, abyste se začal angažovat v olympijském výboru…

To je rozhodně to poslední, v čem bych chtěl Gutha-Jarkovského následovat. Jestli je mi něco opravdu hodně vzdálené, je to sport. Možná si tím u řady čtenářů pohorším, ale musím přiznat, že jsem nikdy nesportoval, ani jsem sport nesledoval v televizi... Když se podíváte na fotky Gutha-Jarkovského, zjistíte, že ani on nebyl žádný velký sportovec. Spíš propagoval étos a myšlenku olympijských her.

Vycházel jste z jeho pravidel, inspiroval jste se jimi?

Mezi námi je mezera celého století a dnes se v řadě případů nelze řídit podle jeho zásad. Ve Společenském katechismu (v roce 1914) například píše, že v dnešní módě krátkých sukní není možné, aby šel muž do schodů za ženou, protože by zahlédl kotník nebo ti šikovnější i lýtko… To jsou dneska spíš historky pro pobavení. Ovšem cenné je to, že vytvořil z etikety systém, který byl uznáván po celé období první republiky. Konečně se objevil někdo, kdo etiketu povýšil na společenskou normu a svou autoritou ceremoniáře prvního prezidenta Československé republiky jí dodal vážnost a respekt. Z toho těžíme dodnes.

Pravá podstata jeho myšlenek ale podle mě nezestárla. Ve Společenském katechismu se hned v úvodu například dočteme, že bychom se měli vždy chovati tak, abychom svým bližním byli co nejméně na obtíž…

Ano, to je vůbec princip společenského chování. Tím, že si osvojujeme jistá pravidla, činíme naše chování předvídatelným, obrušujeme hrany, o které by se lidé ve společenském styku přirozeně zraňovali. Když se potkají na křižovatce tři auta, je dobré vědět, které pojede jako první. Když se setkají dva lidé, je dobré vědět, kdo má jako první podat ruku, aby nevznikl společenský karambol. Ale nejde jen o pravidla, jde o životní styl. O permanentní projevování respektu a lásky k bližnímu.

Když se podívám na vaše curriculum vitae, čtu v něm několik zásadních zvratů, řekněme schodů, po jste kterých vystoupal: nejprve pedagogická dráha, pak období v televizi, pak tiskový mluvčí prezidenta, teď odborník na etiketu a komunikaci. Co ty změny motivovalo? Proč jste se například rozhodl přestat učit a odešel do České televize?

Do televize jsem se dostal čirou náhodou. Pozdější generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek, můj student na filosofické fakultě, jednou přišel z nějaké tiskové konference, kde se řešilo - to bylo v roce 90 - že z televize musela odejít spousta lidí a že by potřebovali nějakého důvěryhodného čtyřicátníka… Jeho první myšlenka padla na mě, patrně jsem vypadal důvěryhodně. Nechal jsem se dlouho přemlouvat, ale nakonec jsem se šel představit a za čtrnáct dní už jsem dělal přímý přenos z Federálního shromáždění a za pár měsíců jsem byl šéfem domácího zpravodajství. Uběhly dva roky a další náhoda: sedíte večer v televizi a najednou přijede prezident republiky a zeptá se vás, jestli byste pro něj nechtěla pracovat.

To bylo vážně tak jednoduché?

Absolutně. Já jsem pro to neudělal vůbec nic. Jenom jsem seděl v kanceláři a …

…a vypadal jste důvěryhodně.

To jo, to jsem vypadal. Ale když se mě lidi ptají, jak se člověk stane mluvčím prezidenta republiky, nota bene takového prezidenta, který je známý po celém světě, říkám: je to hrozně jednoduchý, to sedíš v kanceláři a on za tebou přijde… Ale vážně: prezident jistě musel mít nějaký důvod a to, že jsem v té funkci vydržel téměř jedenáct let, znamená, že se mnou byl asi spokojen - musím říct při troše sebechvály. Ale tyto životní stupně závisely na druhých. To, že se začnu věnovat etiketě, bylo moje svobodné rozhodnutí. Zúčastnil jsem se stovek nejrůznějších společenských akcí. Od kulturního domu v Chrudimi až po Buckinghamský palác. A když jsem viděl, jak jsou někteří lidé bezradní, nevědí, jak si správně nabrat jídlo, jak představit svou manželku, jak podat ruku, napadlo mě, že bych jim mohl pomoci. Vznikl televizní pořad, z něj kniha, a pak jsem se rozhodl, že napíšu velkou učebnici etikety, na kterou bych mohl být hrdý. A teď už v tom lítám. Už mi všichni říkají stejně jako vy Guth-Jarkovský a tak.

Dovedl jste tehdy odhadnout, do jakých rozměrů to naroste?

To jsem nedokázal nikdy. Nikdy nemám předem vykalkulovánu situaci. Třeba když jsem odcházel z Hradu. Vážně jsem ani den předtím nevěděl, co budu dělat potom. Věděl jsem přesně, že prezident republiky končí svou funkci 2. února 2003, já si třetího sbalím věci a čtvrtého odejdu. To jsem věděl pět let dopředu, protože ten termín byl znám z ústavy. A tak to bylo.

Bylo hodně těžké odejít?

Ačkoli už je to dávno, když si na to vzpomenu, pořád ještě se mi lehce sevře osrdí. Ten Hrad vám přiroste k srdci. Je to tisícileté sídlo hlavy státu, každý kámen pamatuje celé dějiny. Docházel jsem tam každý den, často včetně sobot a nedělí více než deset let, a pokaždé jsem cítil majestát toho místa. Navíc ta práce znamenala být dvacet čtyři hodin denně v permanenci. Prezidenta napadaly nejzajímavější myšlenky mezi druhou a třetí ráno a potřeboval se o ně podělit. Neustále jsme cestovali, musel jsem být v perfektní kondici a na všechno připraven, to dá člověku psychicky i fyzicky velmi zabrat. Když jsem viděl kufr, dělalo se mi zle, těšil jsem se, že si odpočinu… Přesto, když to najednou přestalo, říkal jsem si: co budu dělat? Šel jsem se projít na nábřeží, díval jsem se na Hrad a rvalo mi to srdce.

Když je člověk deset let nablízku takové osobnosti jako je Václav Havel, to se musí někam vepsat…

Jistě, Václav Havel je mimořádný člověk. To, že se stal prvním prezidentem demokratického státu, není náhoda ani žádná intrika temných sil. Je to výraz respektu, který vyvěrá z jeho vnitřní síly, z jeho hlubokého demokratického étosu, kterým oplývá. To jsem na něm obdivoval. Považuji za velké štěstí, že tento člověk stál v čele státu v době, kdy se konstituovalo demokratické zřízení.

Dá se říct, že jste byli přátelé?

Věděl jsem každou minutu, co dělá, na co myslí, čím se trápí, znal jsem důkladně jeho rodinné zázemí… Václav Havel je tak otevřená osobnost, že není možné být mu nablízku a neproniknout do jeho duše. A jako tiskový mluvčí jsem dokonce musel být ztotožněn s jeho názory tak, abych je mohl interpretovat i ve věcech, které jsem od něj třeba nikdy neslyšel. Ale protože jsem ho velmi dobře znal a věděl jsem, co si o té věci myslí nebo co by si o ní myslel, kdyby se nad ní zamyslel, mohl jsem zcela odvážně jeho názory prezentovat. Řekl bych, že jsem se mockrát nešvihl.

Myslím, že i v této roli jste svou důvěryhodnost stoprocentně zúročil…

Když Václav Havel přišel na Hrad, setkal se s naprosto nepřátelským prostředím. Přišel do Husákovy kanceláře a všichni lidé, kteří tam pracovali, byli ještě z doby totality. Třeba vzpomínal, že ho nechtěli do některých místností vůbec pustit. „Né, sem nepudete, to je tajný.“ „Ale počkejte, já jsem prezident.“ „To není nic platný, tohleto ne.“ Musel si přivést partu lidí, kterým důvěřoval, a to byli jeho přátelé z disentu. Nicméně když se ta práce zreorganizovala, museli přijít noví lidé, kteří by ji povýšili na maximálně profesionální úroveň. Já jsem byl jeden z prvních.

Proč jste se po jeho odchodu z Hradu rozešli?

Když Václav Havel odcházel z Hradu, největším problémem bylo přesvědčit veřejnost o tom, že už opravdu není prezidentem. Že opravdu odešel do ústraní, už mu opravdu nemůžou psát žádosti o milost a o to, aby jim poslal peníze. Proto zcela moudře rozhodl, že mu zůstanou nablízku lidé, které veřejnost nezná. Musel se jasně odstřihnout a říct: teď jsem soukromá osoba.

Dřív vás lidi oslovovali, abyste něco vyřídil panu prezidentovi, dnes vás patrně oslovují s dotazy, kdo vstupuje první do dveří a jestli smí dáma při podávání ruky sedět. Co vás baví nebo naopak obtěžuje víc?

Mně lidi vůbec neobtěžují. Je to prostě daň veřejnému působení. Když dělám různé pořady, dávám rozhovory do časopisů, musím počítat s tím, že to někdo bude číst, někdo se na to bude dívat, a tím pádem mě může na ulici oslovit. Nese to v sobě určité riziko. Když potkáte psychopata, který má nutkání dát někomu pár facek, vybere si spíš vás než někoho anonymního. S lidmi se setkávám neustále. Už proto, že bydlím v centru města a nejezdím autem, chci-li si zachovat duševní zdraví. Včera jsem jel metrem, vedle mě sedělo nějaké děvče s chlapcem a ten chlapec říká: „Hele, že je to ten Špaček  “ A ona říká: „Nojo, já jsem ho hned poznala.“ A on na to: „Když je takovej slavnej a bohatej, jakto že jezdí sockou?“ To mě docela rozesmálo, dělal jsem, že čtu noviny a že to neposlouchám, je samozřejmě slušnost, neposlouchat rozhovory jiných, ale v duchu jsem si říkal: no to je dobrý!

Etiketa je sice bohulibé téma, ale je to jistá nálepka. Když jsem procházela na internetu rozhovory, které se tam s vámi dají nalézt, zdály se mi hodně monotematické. Buď se vás novináři ptají na Hrad, nebo odpovídáte na otázky přímo se týkající etikety. Není to škoda?

Je to jistá šarže, ale veřejnost to vyžaduje takhle. Myslíte, že někoho zajímá, co si myslí Iveta Bartošová o vzniku vesmíru a o velkém třesku? Ne, veřejnost zajímá, jak to dopadne s tím Podhůrským! Veřejnosti to nelze vyčítat.

No, co si myslí Iveta Bartošová o velkém třesku, bych snad ani raděj vědět nechtěla… Ale víc by mě zajímalo třeba to, co si myslíte vy o tom, proč se veřejnost honí po bulvárních, v podstatě virtuálních zprávách?

Společnost dospěla do stádia takového blahobytu, že už se může starat jenom o zábavu. Protože lidi netrápí starost o skývu chleba jako naše dědečky a pradědečky, věnují se hédonismu, tedy touze po ukojení pocitu štěstí, slasti. Když se podíváte na nejmasovější zábavu, řeší se tam nějaké vážné věci? Lidé chtějí vidět přesně to, co vidí, jinak by to ty komerční televize nevysílaly. Kdyby lidé chtěli vidět několikrát denně křesťanský magazín, Nova ho bude vysílat jak strhaná, ale ona vysílá GoGo show, protože to prostě lidi chtějí vidět. Takový je vkus diváka, o tom nás Železný přesvědčil, a byli jsme z toho v šoku. Musíme si to přiznat.

A my s tím nemůžeme nic dělat?

Ne. Jak chcete deseti miliónům lidem diktovat jejich vkus 

Diktovat určitě ne. Ale přece jenom určitá vrstva lidí jako jsou novináři, intelektuálové, osobnosti z oblasti kultury by měla mít morální povinnost ten trend někam směrovat. Nebo se o to aspoň pokoušet.

Jestliže budete v televizi vysílat pořad, který bude o něco kultivovanější a náročnější, než je přesně mířená sociologická sonda do zájmu diváka, část diváků ztratíte. Nebudou tomu rozumět a přepnou na jiný kanál. Když začala vysílat Nova, mluvil jsem s Vladimírem Železným a říkal jsem: u vědomí toho, že ta televize je strašně vlivné médium a vy máte obrovskou zodpovědnost za vkus a za kulturní úroveň diváka, co kdybyste ty pořady směřovali jakoby kousek, o trošičku výš a snažili se zvýšit kulturní úroveň diváků? A Železný zcela logicky, protože to byl skvělý byznysmen, opáčil: a kdo mi ten kousíček zaplatí? Já potřebuju vydělat co nejvíce peněz, to je smysl televize. Potřebuju přímý zásah, nebudu investovat do nějakých vašich chimér. Ano, to je princip tržní ekonomiky. Ušlechtilé zájmy hrstky novinářů nebo intelektuálů to nemohou zvrátit. Vývoj jde tímto směrem a jakkoli se nám to příčí, musíme se s tím smířit. Protože takhle to bude. To je byznys.

Jak se vám s tím vědomím žije?

Počkejte, a jak se mi žije s vyvražděním Indiánů? Jak se mi žije s krutostmi, které páchá bůhvíkdo na světě? Kam to půjde dál, to je otázka. Vezměte si třeba reality show: copak jsme ještě před pár lety předvídali, že se budeme koukat několik měsíců na lidi, jak se sprchujou? Kdyby s tím před časem někdo přišel, mysleli bychom si, že se zbláznil. Proč bychom se na to měli dívat? A přesto to byl nejsledovanější pořad. Doba národního obrození už je pryč. S tím nic nenaděláme.

Nezdá se vám, že právě médiím – a v poslední době zejména těm tištěným – se velmi nedostává právě slušného vychování? Mám na mysli třeba zcela evidentní stírání hranic mezi takzvaně seriózním a bulvárním tiskem.

I tištěná média se musela přizpůsobit trendu a nabídnout čtenáři to, co si žádá. Proč si myslíte, že je Blesk nejčtenějšími novinami u nás  Noviny netisknou věci, které jsou důležité, ale to, co zajímá jejich čtenáře. Když přijede na letiště nositel Nobelovy ceny za medicínu, který prokazatelně zachránil svým výzkumem životy statisícům lidí třeba v Africe, myslíte, že u toho bude nějaká televize? A když přiletí Michael Jackson? Takový je svět, ve kterém žijeme. A dnes už by i Česká televize natočila Jacksona a toho nositele Nobelovy ceny by zasklila.

Ale to je pořád o tom strefování se lehce pod průměr nikoli lehce nad průměr všeobecného vkusu.

To nás naučila televize. Televize je nejpovrchnější ze všech médií. Dívají se na ni všichni bezvýběrově. Akademici i pokladní z Tesca. A proto musí všechno sdělovat na nejnižší možné úrovni. Rychlost konvoje se řídí podle nejpomalejší lodi. Rychleji konvoj jet nemůže, jinak by se roztrhl. Televize musí vysílat pro prodavačku a ne pro toho akademika, jinak by se na ni dívalo horních pět tisíc. Vidíte to i na kvalitě reportérů. Slečna, která právě přijela z výstavy koček a ještě jede točit bouračku na barrandovský most, jen tak mimochodem k tomu vystřihne ještě zprávu, jak vypadá konflikt v Kašmíru. Zkušený politolog s erudicí v zahraniční politice by potřeboval třičtvrtě hodiny, aby to vysvětlil, ale ona to má za minutu dvacet, jako ty kočky.

Kruhem se vracíme k etice a etiketě, k dobrým mravům a mravnosti: novináři přece taky mají nějaký kodex, existuje etická komise Syndikátu novinářů…

Víte, etický kodex je platný novináři pouze v případě, že vůbec rozpozná etický problém. Řada novinářů nemá se spoustou věcí žádný etický problém, takže vůbec si nevzpomenou, že by měli třeba…

Ctít presumpci neviny?

Například. Šetřit oprávněné zájmy nebo prověřovat zdroje. Je to pouze o jakési stavovské cti řekněme, kterou by ta redakce měla střežit a prosazovat. Ale bojím se, že komerční zájmy vydělávat jsou důležitější než cokoli jiného. Nejsme si jisti, ale budeme první a je to sólokapr, tak do toho jdeme.

Vím, že ani já ani vy ten trend nezvrátíme. Člověk si musí asi sám vymezit svoje místo. Buď se přidat nebo si hledat cestu, která povede mimo hlavní proud.

Ano, to je jediné možné řešení. Diverzifikace kultury. Masová kultura někdy vytváří dojem, že je jediná. Naštěstí tomu tak není a každý dnes může vyznávat takovou kulturu, jakou bude chtít. Ačkoli většina podléhá kultuře spotřební, která se lépe konzumuje, existuje také menšinová kultura, která nám může poskytovat jisté uspokojení. V tom je velký úkol pro stát, který musí pamatovat i na menšiny, v tomto případě na menšiny kulturní. Je dobře, že Český rozhlas je prostřednictvím koncesionářských příspěvků dotován z peněz daňových poplatníků a že může vysílat například i takzvané menšinové žánry.

Nedávno jste se vrátil z Afriky, kde jste týden učil finalistky soutěže Miss České republiky vybraným mravům…

Ano, ta děvčata to potřebují jak sůl, protože se některé z nich stanou rázem, přes noc, celebritami. Stanou se předměty zájmu všech médií, hvězdami večírků, večeří, charitativních akcí a pochopitelně si všichni budou všímat, jestli se to děvče umí představit, jestli je dobře oblečená, jak umí stolovat…

Promiňte mi tu otázku, ale není právě toto cesta s tím hlavním proudem?

Samozřejmě že ano. Jakmile vás uchopí tenata šoubyznysu… Ale i Český rozhlas má novou stanici Wawe, a co ta vysílá? Nějakou superkulturní alternativní hudbu? Ne! Jede v tom taky, nikdo se tomu nemůže vyhnout! Jdete po ulici, ovlivňují vás plakáty. Jdete do knihkupectví, vidíte ty knížky a říkáte si proboha… V každém obchodě na vás křičí reklama, které podléháte mimovolně. To je součást komerčního ataku, kterému musíme podlehnout, protože je dobře vypočtený. Ano, můžete se uzavřít do lusthauzu svého srdce, jak píše Jan Ámos Komenský, a číst pouze klasiky. Ale pak se odsoudíte k životu mimo reálný svět. Když jsem se rozhodl, že etiketu povýším na svou obživu a budu ji provozovat nejen osvětově, ale i na komerční bázi, a když mi Miloš Zapletal nabídl, jestli bych nechtěl vzdělávat „missky“, řekl jsem si: ano, je to jasný vstup do šoubyznysu. Ale ještě v tom lepším.