číslo 15

vyšlo 3. 4. 2006

Jak to vidí

Ivan Medek, publicista

ZKRAJE TÝDNE

Vzkaz

Někdy na začátku padesátých let napsal Václav Talich, že potřebujeme umělce, který by dokázal vychovávat sám sebe i obecenstvo. Tento vzkaz adresoval Milanu Munclingerovi. Pamatuju se na tu dobu velmi dobře. Munclinger, kterému bylo tehdy dvacet sedm let, měl již pozoruhodnou pověst zejména mezi mladými lidmi, posluchači i absolventy konzervatoře. Vědělo se o něm, že vášnivě hraje na flétnu, kterou na konzervatoři studoval vedle svého hlavního, dirigentského oboru. Ale své kolegy a přátele zaujal hlavně hlubokou znalostí barokní hudby a zejména děl Johanna Sebastiana Bacha. Taková specializace byla tehdy vzácná. Munclinger s Talichem o svém zájmu diskutoval a nakonec se mu svěřil, že má v úmyslu uspořádat koncert z  Bachových děl. Spolu s cembalistkou Viktorií Švihlíkovou a dalšími instrumentalisty nastudoval pak program, který byl proveden o Vánocích 1951 v Rudolfinu při svíčkách. Pro velký zájem musel být koncert opakován, což nikdo nečekal. Bylo to první vystoupení souboru později obecně známého pod názvem Ars rediviva.

To jméno se stalo pojmem především pro mladé. Koncerty Ars rediviva, které se tak lišily od požadované socialistickorealistické linie, přinášely publiku hodnoty nepochybné a stávaly se doslova oázou v povrchním světě budovatelských frází.

Repertoár ansámblu Ars rediviva Munclinger neustále obohacoval. Jednak objevoval pro jeho původně komorní obsazení nová, často zapomenutá díla, která sám realizoval, jednak rozšiřoval soubor o další?vynikající hráče až do orchestrální podoby, což mu umožňovalo uplatňovat se v hudbě bachovského a pobachovského období také jako dirigent. Vypočítávat všechny skladby, které Ars rediviva v komorní i orchestrální podobě pod vedením Milana Munclingera provedl a z velké části i nahrál na gramofonové desky, oceňované především v zahraničí, by tady nemělo smysl, nehledě na to, že bych určitě na něco mohl zapomenout. Rozhodně však by byla bez abonentních cyklů souboru Ars rediviva v repertoáru našeho koncertního života vznikla závažná mezera.

Byl jsem prakticky na všech těchto koncertech. Plnily i později, v letech šedesátých a sedmdesátých také důležitou roli společenskou. Nevím, zda si dnes někdo dokáže představit jejich atmosféru. Rudolfinum plné mladých lidí, mnozí z nich se na těchto cyklech seznámili, mnohé dvojice se dokonce vzaly. Než soubor nastoupil na pódium, přicházíval Munclinger, postavil se před publikum a začal spontánně a spatra vykládat. Bez podbízení, bez obav z odborných termínů analyzoval prováděná díla a fascinoval posluchače nejen profesionálními znalostmi, ale především svou zaujatostí a nesporným osobním kouzlem. Myslím, že přesně tak si Talich vychovatele a vzdělavatele představoval. To, že kulturní úroveň koncertního obecenstva v oněch letech neklesla, bylo nepochybně také Munclingerovou zásluhou. Do konce života v něm zůstalo něco mladistvého. Byla to osobnost, byl to velký kamarád. Zemřel před dvaceti lety, 30. března 1986.

Naštěstí je většina jeho nahrávek uchována v rozhlasovém archivu.