číslo 15

vyšlo 3. 4. 2006

Jak to vidí

Rudolf Křesťan, fejetonista

V POŘADU PSÁNO KURZÍVOU

Z  autorova cyklu fejetonů na vlnách Českého rozhlasu 3 - Vltava

Když rozhoduje zdviž

Následující zjištění není ničím světoborné, natož dějinotvorné. Přesto mi trvalo nějaký čas, než jsem dospěl k  vysvětlení, proč jsem si s některými obyvateli našeho věžáku bližší než s jinými.

Nerozhodují o tom vzájemné sympatie. Rozhoduje o tom výtah. Jeho vliv na mezilidské vztahy je podstatně větší, než by se mohlo zdát.

Sousedé, s nimiž se znám jen letmo, bydlí v nejnižších patrech; já v jedenáctém, a tak při cestách zdviží nemáme možnost si blíže popovídat. Vše se redukuje jen na rychlou dvojici pozdravů. Dobrý den! Nashledanou!

Šance k rozhovoru - byť jen krátkému - se naskýtá až v případě, že společná cesta s dotyčným probíhá aspoň do třetího, čtvrtého patra. I tak je čas omezený pouze na holé věty. Telegramy už patří minulosti, ale na této krátké trase se nám starším osvědčuje formulační zkušenost s jejich úsečností. Mladším se pak hodí praxe s lapidárním vyjádřením v podobě takzvaných textovek.

Se spolucestujícími do zmíněné výše (respektive níže) není vhodné se pouštět do podrobnější debaty. Ani spoléhat, že na nedokončenou myšlenku navážeme při příští společné cestě. Pravděpodobnost, že se brzy opět setkáme při jízdě výtahem, je poměrně malá. Když k  tomu o Velikonocích dojde, není zrovna nejšťastnější navazovat nit hovoru slovy: "Ještě něco k  tomu, co jsem vám říkal o Vánocích."

Příležitostí k soustředěnějšímu hovoru přibývá úměrně délce stráveného času při stoupání do vyšších pater. Při těchto společných pobytech v útrobách zdviže pak lze vést už rozmluvu obsáhlejší. Navzdory skutečnosti, že hovor se odehrává v kabině, nelze mluvit o kabinetní politice. O politice se tam nehovoří. A když o volbách, tak pouze o volbách tlačítka pro to které patro.

Výtah bývá nejednou citován jako zdroj informace. Když přijde manžel domů, sděluje své ženě: "Představ si, že ve výtahu jsem slyšel, že?" Odkaz na tento zdroj informace je uváděn podobně, jako že jsme to či ono slyšeli v rozhlase či viděli v televizi. Výtah je nejen dopravním prostředkem, nýbrž i významným médiem.

Za delší společné jízdy je možno dovědět se i jméno, pohlaví a rasu spolucestujícího psa. Ač nepejskař, stávám se tím pádem taky tak trochu pejskařem. Podobně se jako nechalupář stávám malinko i jedním z chalupářů, když naslouchám promluvám o radostech a strastech víkendového pobytu.

Výsledkem je, že s obyvateli bytů ve vyšších patrech jsme si bližší než s lidmi, s nimiž putujeme společně výtahem jen krátkometrážně. Ovšemže je to občas také prostor k  šíření drbů - z  rodu těch, jimž se kdysi říkávalo pavlačové. Ty současné lze označit za výtahové. (Nezaměňovat s výtahovými klepy, které vznikají klepáním přetíženého výtahu.)

Jestli nějaké téma hovoru převažuje, je to počasí. A to navzdory faktu, že ve výtahu je počasí poměrně stabilní po celý rok. Ještě nikdy jsem tam nezažil déšť, ani mlhu, ani mráz. Ani duha se tam dosud nikdy neklenula. Ani kroupy tam nepadaly, a když, tak někomu z  nákupní tašky.

Úplně nejdůvěrněji si popovídám s lidmi, kteří bydlí v bezprostřední blízkosti "mého" jedenáctého patra. S uvedenou sousedskou množinou se znám nejosobněji. Dokonce i s těmi nemluvnými. Delší cesta i s takovým člověkem umožňuje aspoň trochu jeho poznání. Dvojnásob to platí o jedincích hovornějších. Zároveň kvituji, že ani s těmi nesklouzne rozmluva do příliš detailních záležitostí.

Délka společné jízdy až k  nám do patra obnáší tři čtvrtě minuty čistého času. Někdy ještě o pár desítek vteřin déle - v průběhu jízdy totiž někteří lidé postupně vystupují v nižších patrech. Těmito zastávkami se pak o něco prodlužuje reálná doba jízdy. My z  horních pater si v tom případě můžeme v kabině rozprávět ještě o trošku podrobněji. Například když jedu s ing. Pavlem Weiglem z  nejvyššího - tedy třináctého - patra, tento překladatel knih Stanislawa Lema mě čas od času informuje o různých zajímavých novinkách. Kdyby bydlel někde ve druhém patře, byl bych ochuzen.

Do skupiny obyvatel domu, s nimiž se v rámci cestování výtahem znám nejdůvěrněji, patří i děti z  příslušných pater. S těmi z  pater nejnižších nemám šanci rozvinout hovor. Sotva nastoupí, už vystupují. Při delší společné cestě však existuje možnost dát se s dětmi do řeči. Ne že by je to zvlášť bavilo, ale z  kabiny není úniku. Pokouším se rozvíjet obligátní témata jako například: Jaké bylo vysvědčení? Kam pojedeš na prázdniny? Čím bys chtěl být? Mám vyzkoušeno, že při delší společné cestě výtahem je možné probrat s dětmi z vyšších pater páté přes deváté, protože ta uvedená patra klidně míjíme a máme ještě chvilku času na dokončení dialogu.

Nevím, jak dlouho pracoval Bedřich Engels na své stati o podílu práce na polidštění opice. Já sbírám zkušenosti pro tuto výpověď o podílu výtahu na seznamování lidí už bezmála čtyřicet let v průběhu svého bydlení v 11. patře.

Jistě nejen já mám podobné zkušenosti se souvztažnostmi jízdy do vyšších pater. Věžáků, jako je náš, je rozeseto po republice nemálo. Ovšem i budov úředních, v nichž probíhá proces obdobně. Za?časů bývalých "pézetek" (neboli podniků zahraničního obchodu) jsem slyšel, že v jedné takové výškové budově zahraničního obchodu došlo pod vlivem opakovaného zdvižového spolucestování k  intimnějšímu sblížení několika dvojic. Kabina se osvědčila jako Seznamka.

Získané poznatky z  našeho věžáku nechci předkládat jako dogma. Existují i výjimky. Před pár lety jsem se poměrně důvěrně seznámil ve zdviži s jedním pánem navzdory tomu, že bydlel pouze ve druhém patře našeho domu! Jak k  tomu došlo? Jednoduše. Kabina se zasekla mezi prvním a druhým patrem a uvízli jsme v ní společně na půl hodiny.