číslo 16

vyšlo 10. 4. 2006

Dívejte se

Hledejme i city zdánlivě již ztracené

Pondělí 17. dubna, ČT 2, 21.15

Německý režisér Friedrich W. Murnau (1889-1931), proslavený filmy Upír Nosferatu nebo Poslední štace, si získal takové renomé, že byl pozván do Hollywoodu. Svůj první americký film, tklivě dojemné melodrama Východ slunce (1927), mohl dokonce natočit podle svého, aniž by mu do práce někdo zasahoval. Inspirován Sudermannovým románem Cesta do Tilže, staví na protikladu mezi hříšnou městskou mentalitou a čistým, svého druhu starosvětským venkovem. Prostopášnice z města nejenže omámí důvěřivého farmáře, ale navíc jej ponouká k vraždě - žádá, aby se zbavil své ženy. Avšak chystaný zločin se počne ubírat jiným směrem, manželé se při putování nočním městem znovu sblíží. Teprve zpáteční cesta oběma hrdinům připraví finální prověrku citů...

Zatímco vesnické prostředí, chudobné domečky s nízkými střechami, s dýmajícími komíny, mokřady i mlžnaté jezero, připomíná zpola pohádkovou, zpola snovou scenerii, městské reálie s dobře osvětlenými nočními ulicemi, s odlesky rozsáhlých skleněných ploch navozují zrychlený tep moderní civilizace. Například jízda tramvají patří k mistrovským (byť dnes sotva již docenitelným) ukázkám režisérova vypravěčství. Inscenační nápaditost je ostatně mimořádná, připomeňme aspoň zcela přirozené vřazování sledovaných postav do proudících davů nebo členité jízdy kamerou v setmělé krajině nebo zábavním podniku. Postřehneme ostatně i měnící se strukturu vyprávění: poklidnou až ponurou zadumanost venkova zcela spontánně nahradí vzrušené klokotání městského života, dovádivost i radost z drobných zážitků u kadeřníka či fotografa, z honičky za seletem, zpitým vínem z rozbité lahve.

Na uměleckém zdaru se zajisté podílelo i herecké ztvárnění: George O'Brien a Janet Gaynorová dospěli k jemně odstíněným, jakoby zámlkovým kreacím, které se vyvarovaly teatrálního lomení rukama. Herci vnímavě postihují změny niterného rozpoložení, aniž se museli uchylovat k dodatečnému vysvětlování. Někdy však - z dnešního pohledu - přece jen překročili meze únosnosti: třeba když se muž, s očima poulivě vytřeštěnýma, chystá (nejdříve v několikerých představách) zabít svou ženu, zatímco ona sedí a zírá neméně strnule, k smrti ohromena i ochromena. Je však nesporné, že na výsledném zdaru, korunovaném oscarovým oceněním, se podíleli také oba protagonisté. Při úplně prvním udělování pozlacených sošek získal Východ slunce hned tři.

JAN JAROŠ