číslo 16

vyšlo 10. 4. 2006

Televizní glosář

K čemu je televizní dramaturgie?

Asi budete souhlasit, když napíšu, že základním předpokladem zdaru jakéhokoli díla je nezpochybnitelná profesionalita každého, kdo se na něm podílí. Nerozhoduje, zda záměrem je "pouze" pobavit bez výraznějšího autorského vkladu či naopak vybídnout ke spoluzamyšlení. Nejméně obhajitelná je taková zábava, která nepobaví, nebo rádoby umělecké či nějak novátorské dílo, které nudí a míjí se s divákem. Protože zcela zbytečné je vše, co nedokáže oslovit, u čeho pátráme po důvodech vzniku. Byla důvodem vzniku mechanicky splněná zakázka nebo naopak snadný výdělek v bratrstvu "ruka ruku myje"?

Zajisté se píší scénáře různé tematickou zakotveností i svým (před)určením. Některým se daří obratně skloubit motivické linie, prokreslit postavy a ještě je obdařit spontánně znějícími promluvami. Jindy se naopak nedaří - a tehdy by měli zasáhnout dramaturgové, kteří by již ve scénáři měli odchytit nejapnosti a zašmodrchaniny, nutně poškozující výslednou vizuální podobu. Měli by vytušit, jaká délka bude pro zvolený příběh optimální. Protože podle dobře napsaného scénáře může (i když nemusí) vzniknout dobrý film, zatímco podle špatně zpracované předlohy jedině špatný. Z hlouposti se stěží vylíhne dokonalost. Bohužel činnost dramaturgů České televize mě přesvědčuje o podivném neumětelství právě na tomto důležitém místě: do natáčení propouštějí produkty polovičaté a ledabyle nachystané, se zápletkami přitaženými za vlasy a s dialogy tahajícími za uši, zbytečně natahované, neboť za větší metráž se více platí. Jako kdyby chyběla schopnost z psaného textu rozpoznat valící se průšvih.

Z poslední doby to potvrzují hned dvě nové inscenace - Jasnovidec a Slečna Guru. První je jmenovaných titulů sepsal Alex Koenigsmark a provedl v něm podivuhodné veletoče: do procesu s údajným jasnovidcem Hanussenem začlenil jako novinového dopisovatele Karla Poláčka - naprosto smyšleně a bez zjevného důvodu. Po celou dobu se tam nebožák hemží jako rozpačitý statista, věčně něčím překvapovaný. Totéž platí o směšně "magickém" protagonistovi. Ani oba herečtí představitelé svůj part nezvládli. Celý proces je napsán a také inscenován křečovitě, strojeně a neživotně. Vůbec v tomto případě nerozhodovalo, že příběh se odehrává v jediném prostoru (soudní síni) - vždyť existují mistrovská díla omezená stejným způsobem. Jenže filmy, jako Dvanáct rozhněvaných mužů nebo nyní ČT uváděný snímek Kdo seje vítr, se mohly opřít o výtečně rozehrané situace, skvělý text i charismatické herce, které vysloveně těšilo pohrát si s rozporuplnými osobnostmi svých hrdinů. Jasnovidec naopak připomíná bůhvíkterý díl jihoamerické telenovely.

Ještě hůře dopadl Miroslav Sovják se Slečnou Guru. Proutníkovo oslnění nedostupnou kráskou se nejprve potýká se zveličovanými jednotlivostmi, s tupými úšklebky na téma "alternativního duchovna", třeba taková epizoda ozdravného venkovského pobytu je napsána přímo diletantsky, takže ve výsledném tvaru utíká k pitvoření motivickému i hereckému. Závěrečný syžetový přemet, který významově převrátí vše dosud viděné, pak postrádá jakoukoli oporu v dosavadním vývoji událostí, přichází jako pověstný deus ex machina. Sovják, jenž se pravda prosadil jako autor závažného cyklu Oběti (Přepadení, Znásilnění, Svědek, Hadí tanec atd.), přitom není v komediální tvorbě žádným nováčkem. Avšak Slečna Guru, stejně jako Jasnovidec zbytečně natažená do zhruba devadesátiminutové metráže, by sotva splnila požadavky dávných bakalářských historek, které Sovják kdysi sepisoval.

JAN J. PUTIMSKÝ