číslo 16

vyšlo 10. 4. 2006

Jak to slyší

Vladimír Karfík, publicista

ZAMYŠLENÍ NAD ROZHLASEM

Před mikrofonem a před kamerou

Není to poprvé, co mě napadá, čím to je, že lidé postaveni před kameru nestydí se předvádět své špatné, i nejhorší vlastnosti, zatímco před mikrofonem se chovají slušněji, a s mírnou nadsázkou řečeno i poněkud kultivovaněji. (Stává se však, že naopak ti kultivovanější se asi poněkud stydí a mluví provokativně obecnou češtinou - podle Nerudy slovy nečesanými a nemytými -, jak jsme z   rádia ještě donedávna neměli možnost slýchat.)

Přece to nemůže být jenom tím, že rozhlas posluchačům netransportuje nedostatky vizáže svých hostů, jako jsou bradavičky a vrásky v tváři, šilhavé oči, prořídlé vlasy, či rovnou pleš, že v rádiu vypadáme lépe. Že by sám citlivý mikrofon probouzel v člověku jeho lepší vlastnosti? Anebo že by snad aspoň potlačoval ty vlastnosti horší? Ono tomu tak možná je. Mikrofon nepřenáší nejen kosmetické nedostatky, ale ani nonverbální projevy nadřazenosti, odporu, žádné škleby, máchání rukama, kroucení hlavou. Před mikrofonem je každý - stejně jako profesionál - odkázán jenom na slovo a svůj hlas, a toto omezení je blahodárné: umožňuje soustředit se na co nejpřesnější výpověď. Dlouholetá tradice a obecná úroveň rozhlasu - tady mám na mysli ono rádio veřejnoprávní, neboť jiné, možná ke své škodě, ani nestačím poslouchat - nesporně ovlivňuje chování a vyjadřování pozvaných hostů před mikrofonem.

Stačí si přece srovnat, co do éteru přenáší rozhlasový mikrofon, a před čím se nezastaví televizní kamera. Denně se nám předvádí, jaké trapné šašky jsou před kamerou na objednávku pro nevtipnou, o to však obscénnější zábavu lidí ochotni ze sebe udělat dospělí, často jinak možná seriózní a talentovaní lidé. Představa, že se ocitají na scéně, probudí v pozvaných hostech neodolatelnou touhu se předvést, jakkoli, a před kamerou pak snadno vklouznou do už vyjetých kolejí.

Aby nebylo mýlky: vůbec tu nemám na mysli příklad Krausova pořadu Uvolněte se, prosím, protože tam vládne pohotovost a vtip. Spíš mi jde o pravidelně únavné politicko-diskuzní pořady, jež v těchto týdnech, opřeny o zákon o předvolební agitaci před volbami, bobtnají, takže jim neunikneme ani když vypneme rádio a televizi. Stačí, že se občas musíme za volantem přesvědčit, že jsme ještě nesjeli ze silnice do příkopu. Těžko se dnes kampani vyhnout. (Ostatně, odkud se vůbec vzala ta pakultura reklamních billboardů podél silnic?)

Doposud stačilo podívat se na okamžik o nedělním poledni, jak zkušený Václav Moravec ztěžka zvládá demagogické kohouty, kteří by měli vědět, že jdou do pořadu, který má v titulu "otázky", ale nehledí na ně, mluví neslušně jeden přes druhého, jako kolovrátek opakujíce stejnou melodii, vlastně zbytečně, protože bez přesvědčivosti, a navíc jim většinou nebývá v hádce ani rozumět, abychom se přesvědčili, že o něco přicházíme. Stejně novácká Sedmička, stejně Nedělní partie. Partie přece předpokládá dodržování pravidel hry - v šachu i v kartách, takže ani tady by se neměly jako trumfy vynášet "falešné větičky".

Každodenní Ozvěny dne Radiožurnálu jsou lepší, diskutující jsou přes mikrofonem většinou zdrženlivější, méně se kohoutí, více se musí držet věci, snad i proto, že mají před sebou druhou část cirkusu: telefonické otázky posluchačů. Někdy trefné, ale většinou se stydím, že s tazateli sdílím stejné občanství. Chápu, že zástupci politických stran nebývají objektivní. Kdyby nedodržovali stranickou disciplínu, mohli by ztratit ve straně své postavení a zmizet z   veřejného života. V něčem tedy musí zticha držet za každou cenu krok, zato o jiném, třeba stejně nepravdivém, musí mluvit o to hlasitěji. Není to pěkné, ale taková už je naše stranickopolitická kultura. Řekl bych, že ve sněmovně nevypadá jinak.

Ale co my posluchači? Přece jsme svobodní! Omyl! Z každého druhého dotazu (ony to nebývají ani dotazy, rád bych řekl, že názory, ale jsou to předpojaté výlevy a často nadávky, většinou anonymů) je cítit stranická, až osobní nenávist. Se studem poslouchám pozorně (mohl bych volající přesně určovat podle stranického klíče), a ti věrní neslouží svým stranám ke cti. Připadám si, jako by otázky nekladli politicky uvažující lidé, kteří si chtějí něco objasnit, ale že jde o střetání pevně zformovaných stranických fanklubů, jaké známe z dnešního pokleslého, zkorumpovaného, sprostého fotbalového světa a jeho násilnických fanoušků.

Sněmovnu má veřejnost za nedůvěryhodnou, ale sami jsme důvěryhodní? Ledaže by v obou případech šlo o nevýznamný společenský vzorek.