číslo 16

vyšlo 10. 4. 2006

Titulní rozhovor

Kateřina Englichová:
Lidé mají strach z ticha

Děti zpravidla začínají s klavírem, zobcovou flétnou nebo houslemi, vy jste si vybrala harfu. Jak jste se k   tomuto výlučnému nástroji dostala?

U mne to byla náhoda. Začínala jsem na flétničku, protože mě v hudebce nejdřív nevzali na klavír, měli tam příliš mnoho zájemců. Asi v šesti letech jsem přešla na klavír, na který jsem hrála dost intenzivně i na konzervatoři při studiu harfy. Bylo mi asi dvanáct, když Dáda Patrasová, která pracovala s mým tatínkem, doporučila, ať zajdu za jejím otcem, panem profesorem Patrasem, harfistou České filharmonie. Šli jsme s rodiči za ním a on to všechno vzal hrozně vážně. Začal mě považovat za adeptku hry na harfu.

Tou jste ale koneckonců přece byla.

Jenže to ještě nikdo nemohl tušit, vždyť teprve u pana Patrase jsem poprvé viděla harfu zblízka! Pan profesor si mne poslechl na klavír, podíval se mi na prsty - hlavně na vratiprst -, aby zjistil, jestli vyhovují. Zásadně platí, že je lepší mít větší a silnější ruce, i když taky znám výborné hráče s malýma rukama.

Pořídit si harfu je finančně náročné, jak jste to řešila?

Prvních několik let jsem ji měla půjčenou, potom jsem získala nástroj, který byl vyřazen z   nějakého divadla - krásná stará francouzská harfa, ale dnešnímu standardu už neodpovídala. A tak moji rodiče v roce 1988 zorganizovali velkou akci: napsali několika známým v zahraničí, jestli by nám nepůjčili na harfu peníze. Tenkrát se sem nemohly posílat valuty, kamarádi tedy posílali ty peníze na konto jednoho belgického přítele. A moje sestra, která se v té době dostala do Anglie jako au-pair, zašla v Londýně do obchodu s hudebními nástroji a harfu mi koupila. Do Prahy se dovezla v kamionu s nábytkem, na obal už peníze nezbyly.

Na konzervatoři jste studovala u paní profesorky Váchalové, vzpomínáte na ni ráda?

Na konzervatoř vzpomínám velmi ráda. Paní profesorka je velká osobnost, doslova živel a já ji zažila zrovna v jejím velkém rozletu. Studovala jsem i s její dcerou Janou Bouškovou, což bylo pro mě velké plus, protože Jana hrála desetkrát líp než my všichni dohromady, byla to velká inspirace.

Jak se vám podařilo získat prestižní americké stipendium?

Zase to byla shoda šťastných okolností. Člověk by samozřejmě radši řekl, že to bylo tím, jak je báječný, jak po něm všichni prahnou. Ale docela to tak není. Bylo to na prahu 90. let a strefila jsem se do doby, kdy svět hodně podporoval východní Evropu. Byli jsme prostě tehdy v kursu. Nechci předstírat, že bych se na tom osobně nepodílela, ale především jsem měla veliké štěstí, dostala možnost a využila ji. A rodiče mi dovedli dobře poradit i pomoci. Ač prožili většinu života v socialismu, duchem byli vždycky zcela "nesocialističtí".

Nebylo riskantní odjet do světa a dát v sázku, že se tu na vás zapomene?

Dneska se to tak možná zdá, ale nezapomeňte, že mě v té tobě nikdo neznal. Pravda, než jsem odjížděla, dělala jsem konkursy do orchestru FOK a do Národního divadla a shodou okolností oba vyšly. Byla by to taková jistota. Všichni byli nadšeni, i paní profesorka měla radost, že má žačku, která se hned po škole uplatní. Ale naštěstí měl pro mne velký význam názor rodičů, a ti řekli: musíš pryč, to je zkušenost, která se nedá zaplatit. A měli pravdu. Amerika byla pro mne nová a ohromná zkušenost. Navíc - a to jsem tehdy ani nevěděla - jsem se v USA dostala na školu, která byla školou snů, jakýsi Harvard v hudební branži.

V Americe jste jistě získala i kontakty, které se vám později zúročily.

To víte že ano. Každý rok jsem byla na nějakém festivalu, měla jsem možnost vidět, slyšet, hrát. Cenilo se už to, na jaké škole studuju. Znám plno lidí, kteří jsou hodně talentovaní, ale neměli možnost se na takovou školu dostat. Možná to není fér, ale je to život.

Máte úctyhodně široký repertoár. Která hudba je vám nejbližší?

Na to je dost těžké odpovědět, protože mám ráda jakoukoliv krásnou muziku. Ale nejbližší je mi asi přece jen dvacáté a jednadvacáté století, protože je to "moje" hudba, hudba doby, ve které žiju. Vyrůstala jsem s ní. Cítím ji a říká mi něco hlubšího. Ale nezapřu Mozarta, mám ráda Beethovena i další skladatele.

Jsou skladby, které byste hrála nerada?

Nebráním se ničemu. Vždyť my jsme pouze interpreti, tedy interpretujeme hudbu někoho jiného - v zásadě jí sloužíme. Je až komické, jak se v dnešní době sledují právě sólisté. Mnohdy mám pocit, že autoři jsou někde v pozadí, takřka nepodstatní. Samozřejmě, snažím se skladbě, kterou si vyberu nebo kterou navrhne pořadatel, dát cosi vlastního - svého ducha. Ale roli interpretů bych nepřeceňovala. Vůbec bych nás nerada přeceňovala.

Máte ke svému povolání pokorný přístup.

Možná. Ale souvisí s tím i další pro mne velmi důležitá věc: že se nebráním jakékoliv práci, která mi přijde zajímavá a smysluplná. Můžu pak třeba přijít na to, že to byl omyl, že jsem se do toho neměla pouštět, nebo že s   tím či oním partnerem se mi nehraje dobře. Ale to předem většinou nevím. Takže nebudu nikdy říkat "já s ním nehraju", to je nesmysl. V zásadě mě těší, že muzikanti nebo producenti, kteří mají nápady, mě chtějí do nějakého svého projektu, že mě osloví. Nerada se vyvyšuju. A nemusí vždycky jít jen o klasickou hudbu. Spolupracovala jsem už taky s Lucií Bílou nebo Karlem Gottem. Lidé kolem klasické hudby mají tendenci říkat: to je jen pop, to nemůže být dobré. Ale takový přístup se mi nelíbí. Vždyť hudba je buď dobrá, nebo špatná, ať jde o jakýkoliv žánr.

Na čem jste spolupracovala s Lucií Bílou?

Pro její pořad v divadle Ta Fantastika jsem dělala písničku anglického renesančního anonyma, kterou u nás proslavila Marta Kubišová jako Dobrodružství s bohem Panem. Je to nádherná skladba. Udělala jsem k ní harfový doprovod, aby to hezky znělo a přitom podpořilo hlas.

Děláte často úpravy?

Dělám, a dělám je ráda. Neříkám, že se to vždycky povede, ale snažím se. Jedním z dalších velkých plus již zmíněné profesorky Váchalové bylo, že nás všechny měla k  tomu, abychom se nebáli experimentovat. Říkávala, že harfa nesmí být upozaděna, že se na ni dá zahrát plno krásných věcí. A měla pravdu. Co jsme se s   ní třeba nahráli soudobé muziky! Asi i díky této průpravě jsem ráda, že dnes píší soudobí skladatelé i pro mne. Ale ráda si pustím i Bartóka nebo Šostakoviče - třeba v autě, kde hudbu normálně neposlouchám. Jsou to krásné věci a mému srdci strašně blízké. Víte, co je přitom trochu legrační? Že tito skladatelé pořád figurují jako současní, což je absurdní, protože zemřeli před mnoha lety. A mnozí se jich pořád bojí.

I ve vážné hudbě jsou přítomny prvky showbyznysu, ale jestli se nepletu, harfa je trochu mimo nebezpečí, ten nástroj lze jen těžko "zkomercionalizovat", nebo ne?

To je strašně složitá otázka, kterou řeším, kdykoliv dostanu nabídku být v nějakém televizním pořadu nebo talk show. Ne že bych měla nabídky podobného rázu často, ale přece jen občas nějaká přijde. My v klasické muzice jsme všichni trochu konzervativnější a pro mnohé je něco takového naprosto nepřípustné. Na druhou stranu, mnohdy slýcháváme: proč stojí ti "klasičtí" umělci stranou? A ono je to i tím, že nejsme dost komunikativní. Že nejsme ochotni se takzvaně snížit k tomu, abychom o své práci srozumitelně rozmlouvali i s lidmi, kteří o vážné muzice příliš nevědí. Ale je třeba přiznat, že když v nějakém televizním pořadu vystoupím, je to především moje reklama. Nelze si hrát na to, že dělám pouze službu hudbě.

Nevadí vám, když filmový režisér nebo ředitel zoo je třeba "tváří" Komerční banky a krásná herečka značkové firmy s oděvy?

Nevadí. Záleží především na tom, jaká práce je za vámi. Ale jakmile se do takového kolotoče dostanete, musíte asi dávat pozor a stanovit si hranici, za kterou už nemůžete jít.

V současné době jsme hudbou i takzvanou hudbou všude pronásledováni, klasická hudba je využívána i jako signál mobilu?

No, tohle mi zrovna ani nevadí, ale když jsem nedávno viděla reklamu na nějaký rostlinný tuk, kterou podkreslovala Humoreska, přišlo mi to neuvěřitelné! Je pravda, že kam přijdete, tam něco hraje. V restauraci, ve výtahu, dokonce i na toaletě. Nikde ticho. Řekla bych, že lidé mají strach z ticha. Z toho, že se v něm budou cítit osamělí.

Jezdíte často hrát do světa, která země je pro vás nejzajímavější muzikantsky a která cestovatelsky?

Cestovatelsky asi Nový Zéland. Je to nádherná země, kde je víc ovcí než lidí, to nemá chybu. Byla jsem tam dvakrát. Možná proto se mi tak líbil Pán prstenů, i když tam je mnoho věcí počítačově upravených. Hudebních zážitků bych mohla jmenovat mnoho: hrála jsem ve Weill Recital Hall v Carnegie Hall, to byl velký zážitek. Nebo v Theater Atheneé v Paříži. Japonsko a Hong Kong mají velmi vřelé publikum; Němci jsou také skvělí posluchači, zažila jsem to třeba v Beethovensaal v Bonnu. Ale velké hudební zážitky někdy vůbec nemají co dělat s tím, v jakém sále hrajete. Taky jsem třeba hrála pro bezdomovkyně v Los Angeles nebo pro vězně v Sing-Singu. A řeknu vám, na ten koncert hned tak nezapomenu.

Máte za sebou už více než pětadvacet alb, sólových i společných s   dalšími muzikanty. Z   toho se dá soudit, že publikum má o harfu zájem.

Nemůžu si stěžovat, že mám málo práce, naopak. Vlastně je to trochu překvapivé, vždyť všichni říkají, jaká je dnes co do prodeje desek krize. Pravda, nejde o statisícové produkce, ale stále se něco děje, a to je důležité. U nás se natáčí hodně, myslím, že to souvisí také s tím, že se to tu dělá kvalitně. Spolupracuji ale také se zahraničními firmami.

Na jakou aktuální desku se můžeme těšit?

Založili jsme nedávno nové Trio Luxembourg s lucemburským flétnistou Carlem Jansem a violistkou Jitkou Hosprovou. Na našem společném CD budou tria pro flétnu, violu a harfu - Debussy, Jolivet, Beethoven, Mozart.

Proč se harfě věnují většinou dívky?

Souvisí to asi se společenskými zvyklostmi, jak se historicky vyvíjely: při nedělních dýcháncích v lepších rodinách se kdysi slušelo, aby dcery hrály nejen na klavír, ale i na harfu, vypadalo to dekorativně. Ovšem jako profesionální harfisté se až do poloviny 19. století uplatňovali jen muži. A proč je dnes daleko víc harfistek než harfistů? V interpretačním umění se dnes, zvláště v zahraničí, víc uplatňují ženy. V orchestrech, komorních souborech i sólově je jich vidět mnohem víc než kdysi, u nás to zatím tolik neplatí. Myslím, že to není nějakou cílenou "feminizací", ale hlavně z ekonomických důvodů: muži si prostě vybírají taková povolání, kde mají větší šanci s jistotou vydělat dost peněz, aby zabezpečili rodinu. Hudba může být velmi lukrativní, ale musíte mít štěstí, je to zkrátka riskantní povolání. Ale každý z nás má jiná kritéria pro to, co je lukrativní.

A jaká jsou ta vaše?

Pro mě je podstatné dělat práci, která mě baví. Pokud mě navíc uživí a můžu spokojeně žít, je to samozřejmě ještě lepší. Většinu času trávím hraním krásné hudby v krásném prostředí, obklopena lidmi, kteří jsou zajímaví a s nimiž mám společný cíl. Není to snad výhra?