číslo 16

vyšlo 10. 4. 2006

Jak to vidí

Zdeněk Velíšek, reportér a komentátor

HORIZONTY BLÍZKÉ I VZDÁLENÉ

Francie jako laboratoř

Je asi hodně takových, kteří už dlouho nerozumějí Francii. Je to samozřejmě také tím, že se nám Francie už dávno hodně vzdálila. Vždyť je to už málem celé století, co si česká (československá) a francouzská kultura dobře rozuměly, co souzněly a vytvářely společné hodnoty. Dnes máme v povědomí jen tu Francii, kterou vidíme na obrazovkách: nepokoje na předměstích, demonstrace v ulicích, disonance v evropské politice. Porozumět takovéto Francii už neumíme.

Ale odvracet kvůli tomu od ní pozornost je chyba. Dnešní Francie je laboratoří, v níž se buď rodí, nebo pohřbívá zítřejší Evropa. Je průsečíkem dvou filozofických orientací, mezi nimiž si současná Evropa neumí zvolit. Evropa dokonce ani neví, zda je ta volba mezi liberální cestou k vyšší dynamice evropských ekonomik a sociálně šetrnou cestou k vyšší kvalitě života evropských národů vůbec nezbytná. Ovšem realita, v níž pro kapitál, pro zboží, částečně i pro služby a pracovní sílu přestaly existovat hranice a v níž se přístupy k   problémům unifikují, tu volbu každé členské zemi Evropské unie vnucuje. Francii snad nejvíc, protože Francie se brání.

Už hlasování o evropské ústavě pochopili Francouzi jako okamžik této osudové volby. Ústavu odmítli (z   neznalosti věci) jako příliš liberální. Přišly ovšem další zkoušky francouzské pružnosti. Direktiva EU o uvolnění trhu služeb byla jednou z nich. Nejen podnikatelé, ani Jacques Chirac - přestože jinak nestojí na pozicích francouzské levice - nechtěl tolik liberalismu ve své zemi, kolik si myslel, že ho do Francie vtrhne s   řemeslníky, autodopravci a jinými podnikateli z   nových členských zemí EU. Francie neuvěřila, že potřebný impuls by její ekonomice dalo právě to, že zahraniční podniky by se na její půdě mohly chovat podle pravidel a sociálních zvyklostí své vlastní země a nikoli země hostitelské. Viděla v tom spíš "sociální dumping", jen nekalou konkurenci, nebezpečí hromadných krachů domácích podniků, a tedy i nebezpečí ještě vyšší nezaměstnanosti. Polský instalatér se stal - ne vlastní vinou - neblahým symbolem.

Třetí bitevní pole, na němž se v průběhu méně než jednoho roku střetla filozofie zaopatřovatelského státu (tedy sociálního státu) s filozofií liberalismu, byla energetika (a v případě Polska bankovnictví). Tady se ovšem konflikt neodehrával v rovině podniků instalatérských, holičských či truhlářských, ale na úrovni ekonomických gigantů. Francie se, jak se zdá, nedokáže rozloučit se svou - státní - plynárenskou společností. Energetiku má ve Francii vůbec pevně v rukou stát a i řadovým občanům - nikoli jen jejich vládě - se zdá, že stát ji spravuje dobře. V zájmu Francie i v zájmu evropské energetiky. Francie nebude v úzkých, přeruší-li Rusko jednoho krásného dne z jakéhokoli důvodu dodávky zemního plynu. Základem francouzské energetiky je atom. Evropská komise stojí dnes před nezvratným faktem, že Francie odmítá aplikovat některé evropské normy ekonomického chování diktované potřebou liberalizace.

Připomněl jsem tyhle starší záležitosti proto, aby bylo zřejmé do jakého rámce zapadá a jaký obecný význam má střetnutí, které se odehrává (nebo už odehrálo?) na čtvrtém francouzském bojišti té urputné - a přesto možná ne zcela účelné - pře mezi zastánci liberálních řešení ekonomických problémů a jejich odpůrci, kteří lpí na sociálně ohleduplné cestě k lepší kvalitě života a argumentují tím, že to přece funguje ve Skandinávii, proč tedy ne jinde v Evropě. V tomto posledním střetu, který už ošklivě otřásl stabilitou Francie, jde o řešení problému nezaměstnané mládeže. Bojištěm je tentokrát francouzská ulice. Píšu ve chvíli, kdy ve francouzských ulicích je přes milion lidí odmítajících zákon, který legalizuje smlouvy o prvním zaměstnání, prosazený premiérem de Villepinem. Premiér je přesvědčen, že umožní-li se podnikatelům propouštět bez udání důvodu zaměstnance mladší 26 let, kteří u nich nastoupili do svého prvního zaměstnání, usnadní se jim zároveň nábor většího počtu pracovních sil. Nebudou-li mít podnikatelé ruce svázané pracovním právem (které ovšem patří k   největším výdobytkům francouzské filozofie sociálního státu), dostane - podle de Villepina i podle podnikatelských svazů - víc mladých lidí práci. Mladí lidé neuvěřili. Není zcela jasné, zda proto, že nemají důvěru v liberální mechanismy, nebo pouze proto, že odmítají přijmout handicap, který ostatní zaměstnanci nemají: hrozbu propuštění z   práce bez udání důvodu.

Nevím v této chvíli, jak přesně se nakonec Francie zachová, zda i tentokrát odmítne zvolit liberální řešení. Jisté je jen to, že její volba - stejně jako jindy - nutně ovlivní vývoj a rozhodování v celé Evropské unii. Tedy i naše rozhodování. Proto nemůžeme ztratit o Francii zájem. Proto se musíme snažit jí rozumět.