číslo 17

vyšlo 17. 4. 2006

Navštivte

Ani filmy obklopené svatozáří nepřežily bez úhony

Letošní Febiofest, o jehož společenském rozměru pojednává reportáž na straně 3 v tištěné verzi tohoto čísla, prozradil již dlouho tušenou pravdu: skutečně závažné výpovědi, které zkoumaly společnost i jedince v ní, naposledy vznikaly někdy před třiceti či čtyřiceti lety. Od té doby převažují jen variace již vyřčeného a opakování osvědčených jistot, vpád nových záznamových technik možná proměnil formální postupy, avšak tvůrci se stále silněji vzhlížejí sami v sobě, někdy jako by je ani nezajímala komunikační vstřícnost směrem k publiku, často se vyžívají v líčení výstředních, ojedinělých událostí a postav.

Ukazuje se však, že ani filmy kdysi obklopené svatozáří výjimečnosti nepřežily bez úhony. Febiofest nabídl retrospektivu pečlivého analytika lidského odcizení Michelangela Antonioniho, jehož proslulou "tetralogii citů" dnes vnímám jako nesnesitelně mondénní a vyumělkovanou ve svém výrazovém i vypravěčském minimalismu, jako módní schválnost, která po odeznění dobového podloží přestává oslovovat. A stejně dopadly i pozdější návraty do týchž vod, nejnověji završené Erosem. Přežily od něho vlastně jen dva tituly, shodou okolností věnované omezenému poznání lidské identity a vystavěné na detektivním půdorysu - Zvětšenina a Povolání reportér.

Ještě větší zklamání přinesla retrospektiva stále vzývaného uměleckého novátora Andyho Warhola, na jehož obranu je třeba uvést, že filmy vnímal hlavně jako experimentální průzkumy, u nichž nepředpokládal masové nasazení do kin a v nichž si nekladl žádné autocenzurní zábrany. Warhol přitom nefiguruje jako ústřední tvůrce, zabýval se hlavně produkcí: "jeho" filmy buď vznikaly jako kolektivní produkt, nebo je režíroval Paul Morrissey. V úplně počátečním období dlouhé hodiny a němě snímal nehybné objekty, později se zaměřil na improvizované výjevy, vtěsnané do jediného prostorově omezeného dějiště. Z dnešního pohledu jeho snímky balancují na rozhraní fiktivního dokumentu a reality show. Nejznámější dílo Děvčata z hotelu Chelsea se odehrává v hotelových pokojích a v řadě epizod, promítaných vždy po dvou souběžně umístěných na projekčním plátně, zaznamenává často pitvorné počínání tamních nájemníků, narkomanů, prostitutek, homosexuálů a transsexuálů, všelijakých výstředníků, zprostředkovává jejich bezobsažné tlachy. Warhol nechává kameru natáčet tak dlouho, dokud je v ní film (takže projekční doba se shoduje se skutečnou délkou snímaných událostí), a vyžívá se jedině v jejím těkání po snímaném prostoru, v náhlých nájezdech na jakoby náhodně zvolené detaily. Jistěže syrová otevřenost výsledného záznamu mohla šokovat v dobách, kdy Hollywood produkoval sterilní zábavu, dnes však zůstává jedině pocit vyprázdněné bizarnosti a nudy, umocněný nepochopitelným rozhodnutím organizátorů přehlídky zbavit tyto filmy jakéhokoli tlumočení.

Febiofest zajisté mohl uspokojit každého, výběr titulů postihoval nejrůznější žánry i přístupy. I letos mohl pochlubit zaplněnými sály a o svou budoucnost se jistě nemusí strachovat. Zvláště zpřístupňování odkazu velkých mistrů, byť mnohdy rozežraného zubem času, má nesmírnou hodnotu. Protože jsou stále neodkrytá pole - třeba zcela neznámé televizní inscenace Roberta Rosselliniho, mapující důležité okamžiky lidských dějin.

JAN JAROŠ