číslo 17

vyšlo 17. 4. 2006

Rozhlas Plus

Staří, ale dobří

Od cinkajících konvalinek k rozčepýřenému Koukolu

Jako zklidňující balzám na nervy v  dnešní zběsilé době mohou působit písničky Zdenky Lorencové a u cynismem nepoznamenaných posluchačů vyvolat milé, někdy i nostalgické pocity. Na začátku její písničkářské cesty stála v  druhé polovině šedesátých let Paříž, kde se seznámila s tvorbou legend francouzského šansonu a kromě jiného získala diplom z francouzštiny na škole Alliance Francoise. Po návratu domů Zdenka Lorencová rozvíjela svůj osobitý poetický písničkářský styl, kterým jsou značeny její známé songy Koukol, Cinky linky, Proč žiješ rád, Žlutá, Zpívej dál. (před časem je shrnul do kompilačního alba Radioservis). V  sedmdesátých letech se autorsky podílela na řadě divadelních představeních (například s tandemem Paleček - Janík na Vizitě v  divadélku Ateliér nebo na Skleněné pohádce v  Semaforu společně s Jaroslavem Dietlem a Jánem Roháčem). Na docenění stále čeká její pozoruhodný televizní recitál Román o růži (se scénářem Jiřího Brdečky), který je velice působivým obrazovým zpracováním jejího alba Rosa camina.

Jaký byl hlavní motiv vaší cesty do Francie?
Můj pobyt ve Francii byl především studijní. Psala jsem diplomovou práci o zahradách ve francouzském stylu v  Čechách a na Moravě. Studovala jsem zahrady ve Versailles u Paříže. Byla to docela obsažná práce ve francouzském jazyce. Všechno dobře dopadlo, diplomku jsem dokončila a absolvovala Vysokou školu zemědělskou.

Jak jste vnímala tamní písničkářskou scénu v  šedesátých letech? Potkala jste se třeba s Francoise Hardy?
Ano, Francoise Hardy natáčela shodou okolností u stejné firmy jako já. Byla totiž hlavní interpretkou nahrávací společnosti Vogue, u které jsem v  době svého pařížského pobytu natočila album Folclore de Tchécoslovaquie. S Francoise jsem se téměř skamarádila, k čemuž možná svým způsobem přispěla přízeň majitele Vogue k nám oběma. Také jsem nastudovala jednu její písničku Tous Les Garcons et Les Filles, která byla kdysi velikánským hitem, takže ji mám trochu pod kůží. Pro mě ale písničkářská Francie není jenom Francoise Hardy, ale především Edith Piaf, která mě stále zvedá ze židle, zpívám její písničky súctou a láskou. Charles Aznavour je pro mě spíše sladší interpret a nikdy mě příliš nepřitahoval. Na rozdíl od Jacquese Brela. To byl člověk, od kterého jsem se hodně věcí naučila. Fascinuje mě jeho neuvěřitelný záběr a hluboká filozofie. V  duši měl ohromnou bolest, kterou uměl vyzpívat, ale i velkou něhu. Toho jsem si nekonečně vážila. A rozhodně nesmím zapomenout na surrealistického Borise Viana, který nás ve svých absurdních, jazzově laděných písních učí, co je sarkasmus. Vyjmenovala jsem hlavní postavy francouzské hudební scény, ze které jsem tenkrát vycházela a na nichž dodnes staví francouzská populární hudba.

Vaší nejúspěšnější písničkou je pravděpodobně Koukol. Jak vznikla?
Když jsem se vrátila z Paříže, tak jsem se ještě nějaký čas věnovala studiu na vysoké škole. A jako správná studentka jsem chodila na přednášky. Jeden předmět se jmenoval ochrana rostlin a tam jsem se dozvěděla mnohé o různých plevelech. Jedním z nich byl i koukol, který byl v  učebnici nádherně vyobrazen a vybarven s krásnou červeno-fialovou hlavičkou. Jednou už jsem byla hodně unavena, nechtělo se mi učit, ale zpívat. Tak jsem seděla nad tou knížkou a myslela na jednoho rozcuchaného kluka, který se mi tehdy líbil, takže jsem si s ním ten koukol spojila. Je to tedy vlastně písnička o tom klukovi. Původně v  poslední sloce textu byla slova "jednou vlasy uhladily", ale to jsem musela změnit v  oficiální verzi na "jednou přišly děti čilí", protože tehdy vlasy, zvlášť dlouhé, nebyly doporučovány. Z toho je cítit, že písnička měla svůj vývoj a osud, ale nakonec vyhrála tři stříbrné Bratislavské lyry - za hudbu, text a interpretaci.

Zvláštní místo ve vašem repertoáru má duet Proč žiješ rád s hercem Janem Přeučilem. Co vás svedlo dohromady?
Přiznám, že jsem z té písničky i dnes naměkko. Vznikla na konci sedmdesátých let a hraje se dodnes, a to mě vzrušuje. Já jsem se pravidelně zúčastňovala autorských soutěží Českého rozhlasu a myslím, že by bylo prospěšné, kdyby tyto aktivity pokračovaly dál. Při jedné takové soutěži jsem složila písničku Proč žiješ rád a dramaturg mi poradil, že pan Přeučil má krásný hlas a že bych ho měla požádat o spolupráci. To, že má nádherný hlas, jsem věděla, ale oslovit jsem si ho nějak netroufala. Nakonec jsem odhodlala a po prvním odvysílání písničky přišlo do týdne dvacet tisíc příznivých ohlasů. Pozvali mě na tiskovku a mohla jsem si připadat jako důležitá osoba. Jinak s Honzou Přeučilem jsem se v  poslední době sešla při spolupráci na pořadu Cestopísně, kde kromě jeho hlasu budou vzpomínky z cest, texty Karla Čapka a Jana Wericha - a já tam úkol zpívat v  deseti jazycích.

Často jsem si vaše písničky představoval ve spojení s filmem. Jaký je váš osobní vztah k tomuto druhu umění?
Film mám ráda, ale musím upřímně přiznat, že mě více láká kultura, na kterou si mohu přímo sáhnout. Kdybych si sáhla v  kině na promítací plátno, tak mě asi vyvedou. Film mi připadá poněkud éterický. Je však pravda, že jsem ve filmu začínala. Konkrétně šlo o film Konkurs Miloše Formana, kde jsem spolu s panem Jiřím Suchým zpívala "Sluníčko, popojdi maličko". Potom mi Miloš Forman nabídl příležitost ve filmu Lásky jedné plavovlásky, kde jsem měla hrát druhou hlavní dívčí roli vedle Hanky Brejchové, ale nakonec z toho sešlo, protože jsem se typově nehodila k cinkajícím pivním sklenicím, které vytvářely prostředí toho filmu. Vůbec to nemyslím pejorativně, já ten film velice obdivuju. Na závěr Lásek jedné plavovlásky jsem ale zpívala Ave Maria. Pak jsem zpívala písničku Žluťásku ve filmu režisérky Věry Plívové-Šimkové Přijela k nám pouť, který televize často reprízují, a ta písnička patří k oblíbeným dětským evergreenům. Také jsem složila písně pro film Víta Olmera Slůně o pubertální, trochu tělesně silnější dívce. A nedávno mě oslovil Jaromír Vogel, autor hudby k pohádce Anička s lískovými oříšky, s nabídkou, abych otextovala jednu ze stěžejních písní toho filmu.

Vaše křehce něžné písničkové obrázky v  současnosti působí jako by pozdravy z jiného světa. Nehrozí tomuto druhu písničkářství vyhynutí?
Jsem ráda, že někdo cítí můj svět, a vážím si toho. Musím říci, že ten můj svět existuje neustále a existoval vždycky. Někteří ho vidí, a někteří ne. Pokud budou žít ti první, kteří věci kolem vnímají citově a filozoficky, tak tato podoba světa nemůže nikdy vyhynout. Existuje nezávisle na nás a na posluchačích, a je snad dobře, pokud má někdo štěstí jej prožít.

JIŘÍ KASAL