číslo 17

vyšlo 17. 4. 2006

Jak to slyší

Oldřich Knitl, publicista

REFLEXE ROZHLASOVÉ TVORBY

Stanice Vltava na přelomu března a dubna

Pravděpodobně nejeden posluchač-pamětník se těšil na vltavský Páteční večer na téma Čtyřicetiletá Vinárna U pavouka, věnovaný nezapomenutelnému rozhlasovému pořadu šedesátých let. Do jaké míry byl uspokojen či ne, záleželo asi nejvíc na osobním vkusu, nárocích a očekávání. Nejméně příčin ke zklamání dávaly samotné autentické ukázky z Vináren, zejména tehdy, když jim autorky večera poskytly dost času, aby předvedly své mystifikační kouzlo. I po čtyřiceti letech většinou spolehlivě působilo. Samozřejmě, v  nevýhodě byl třeba skvělý kouzelník Jožka Merano Blažejovský. Člověk ho prostě musel znát delší dobu, musel pobaveně čekat, co a jak se mágovi tentokrát zase vymkne z rukou, aby ocenil a vychutnal jeho půvab. Izolovaná ukázka mohla zejména na neznalce působit už trochu vybledle.

Zajímavé byly jistě i vzpomínky obou zakladatelů Vinárny U pavouka Zdeňka Svěráka a Jiřího Šebánka, zejména jejich informace ze zákulisí. Třeba o tom, že nealkoholickou Vinárnu U pavouka přivedli na svět redaktoři armádní redakce, ale koneckonců i to, že tato redakce byla součástí vysílání pro děti a mládež. Absurdita doby, bez níž by Vinárna možná vůbec nevznikla, z toho jasně prosvítá. Pamětníka oněch časů mohlo při zpětném pohledu také překvapit, co všechno Vinárně tenkrát prošlo, zejména v  hudební oblasti. A když se pak dozvěděl, že cenzura, obávané HSTD (Hlavní správa tiskového dozoru) proti Vinárně nikdy nezasáhla, dokonce i když se v  ní mluvilo o lihových milicích, nestačil žasnout. Pravda, byl tehdy čas uvolnění - ale stejně!

Večer jaksi mimochodem a bezděčně vypověděl také něco o Československém rozhlase šedesátých let: že to vzdor všemu tenkrát bylo místo, kde se děly zajímavé věci, protože tam pracovala řada vynikajících osobností nejrůznějších oborů. Inu, byla to svým způsobem zlatá doba rozhlasu, která vyvrcholila a také bohužel skončila osmašedesátým rokem.

Pořad měl ale i své úskalí. Spočívalo v  tom, že fenomén Vinárny - kromě jiného také kolébky jednoho z největších, ne-li rovnou největšího českého génia Járy da Cimrmana - bylo potřeba přiblížit i nepamětníkům, mezi něž ostatně patřily i autorky večera Jitka Škápíková a Vladimíra Bezdíčková. Leccos se muselo vysvětlit, popsat, uvést do souvislostí; a zde pořad bohužel působil poněkud naučně, a tedy retardoval. Dvouhodinový sestřih autentických Vináren opatřený hutným úvodem, případně i doslovem, by možná byl posluchačsky vděčnější. Ale kdoví.

Potulky knihami a časem, pořad Antonína Přidala vysílaný ve čtyři odpoledne každou první sobotu v  měsíci, opět potvrdil, že patří mezi skvosty současného vltavského programu. Tentokrát reagoval na nedávnou aféru s karikaturami proroka Mohameda, respektive na jeden z jejích dovětků, a to na soutěž o nejlepší karikaturu holocaustu, kterou vypsal jakýsi iránský časopis. Proti bouři přehnavší se muslimským světem a vrcholící tou nehoráznou soutěží postavil zmoudřelý, někdy posmutnělý, ironický i sebeironický svět většinou neodolatelných židovských anekdot a aforismů, které - doprovozeny autorovým komentářem - byly o tom, o čem byly, ale i o lecčems jiném. To je asi největší klad tohoto pořadu: že vyvolává asociace, že je vlídnou nenásilnou pobídkou k přemýšlení, že je mnohovrstevnatý. Ostatně dobrá literatura právě takovou má být.

OLDŘICH KNITL