číslo 17

vyšlo 17. 4. 2006

Titulní rozhovor

Jindřich Štreit, fotograf

Barvy vám nic neříkají?

Barvu respektuji, líbí se mi na fotografiích jiných autorů, ale sám dělám výhradně jen černobílé snímky. Potřebuji svůj námět psychologicky "zpracovat" a k tomu právě nejlépe slouží ta černá a bílá.

Je to bez barvy těžší?

Nechci porovnávat, jestli je těžší dělat snímky černobílé nebo barevné. Fotografie posuzuji podle toho, do jaké míry "nesou" myšlenku svého autora a jak osloví diváka. To je nejdůležitější.

Je také pravda, že nejkrásnější fotografie vznikají nejprimitivnější technikou? V této souvislosti se vždycky hovoří o našem slavném Sudkovi.

Fotograf Josef Sudek byl člověk velice citlivý, vzdělaný a měl velké technické znalosti. Byl ale také velmi rafinovaný a "hrál" to na veřejnost. Nesmíme podléhat obecnému klamu. Každá jeho fotografie je velmi promyšlená a velmi kultivovaná.

Myslíte, že váš způsob vidění světa, se kterým máte takový úspěch na výstavách po celém světě, jste dostal do kolébky, nebo jste k němu doputoval až časem, v  průběhu svého života a lidského dozrávání?

Něco je geneticky dané - můj otec jako učitel hodně fotografoval, od malička jsem ho viděl s fotoaparátem v  ruce a potom jak vyvolává snímky. A co člověk sám prožije, hlavně v  dětství, to ho vlastně ovlivní na celý život. Přesto jsem začal fotografovat relativně pozdě, až v  prvním ročníku na vysoké škole. O to intenzivnější byl můj zájem, fotografie mne úplně okouzlila a vtáhla do svého tajemství? Otec sice zůstal fotografem - amatérem, ale když jsem se nedávno probíral jeho fotografiemi, zjistil jsem, že přicházel s podobnými tématy jako já: příroda, vesnice, člověk a jeho zápasy? Bylo to asi zákonité. Narodil jsem se na Valašsku, pak se rodiče přestěhovali do podhůří Jeseníků a to jsou hornaté kraje, život zde byl těžší než v nížinách. Bydleli jsme vždycky na vesnici, mezi svéráznými lidmi. Snažil jsem se zachytit jejich mezilidské vztahy i to, jak člověka formuje a utváří okolí, neboli velmi brzy se má tvorba orientovala na sociální dokument.

Na vašich fotografiích lze vidět průhledy do kostelů, zpovzdálí jste sledoval procesí věřících, nebo jsem šel v  patách panu faráři, když se svými ministranty nesl umírajícímu svátost oltářní - minulý režim takovými tématy nebyl právě nadšen! V dvaaosmdesátém jste na nepovolené výstavě v  Praze na tenisových kurtech dokonce "hanobil" svými fotografiemi republiku a jejího nejvyššího představitele, prezidenta Gustáva Husáka, a tak jste poznal nejen čtyřměsíční vazbu v  Ruzyni, ale po zákazu pedagogické činnosti se z vás stal dispečer na státním statku Rýžoviště.

Když mě soudili, zabavili mi všechny negativy, pozitivy i fotografický aparát a měl jsem zákaz činnosti. Přesto mi to nedalo, abych nepokračoval. Zaznamenával jsem obyčejný život obyčejných lidí. Prostě to, co je věčné v  každé době a v  každém systému.

Říká se, že malíř celý život maluje jeden obraz. Platí to i o fotografování?

Nejtěžší je najít si své téma a když se to podaří, tak je dál prohlubovat. Život je nevyčerpatelný, mnohovrstevnatý, úžasně bohatý. Jen je potřeba soustředit se a vidět, nechat se vést, naslouchat, pozorovat? Všude se něco děje, jen člověk musí být připraven a otevřen tohle všechno přijímat! Je to ve své podstatě velmi jednoduché. Pro mne je to téma lidského údělu na tomto světě.

Ve výstavních prostorách Novoměstské radnice byly nedávno k vidění barevné fotografie, pořízené dětmi z onkologického pavilónu nemocnice v  Motole. Nad projektem, který se jmenuje Světlo mého života, jste převzal záštitu. Ty fotografie mají asi velký terapeutický účel, pomáhají léčit.

To určitě. - Od samého počátku svého fotografování, a je to už více než čtyřicet let, hledám sociální témata. Za tu dobu jsem viděl mnoho lidí starých, nemocných, nevidomých, vozíčkářů či jinak handicapovaných jedinců, takže když mě oslovila Boženka Sekaninová a Iveta Kučerová a požádaly mne o spolupráci, okamžitě jsem přijal a už pět let s nimi spolupracuji. Děti z onkologie seznámím se základy fotografování, občas se setkáváme, loni jsem s nimi přímo fotografoval. Byl to pro mne mimořádný zážitek, když jsem viděl, jak přistupují k životu, jak vnímají svou nemoc, co hledají. Důležité je to, že fotoaparát jim pomáhá zapomenout na útrapy a bolest. Kdyby to nepřineslo nic jiného, tak je to pro ně v  jejich situaci hodně.

A výsledky?

Ty fotografie se nedají hodnotit přísným měřítkem vysokoškolského pedagoga, k těmto musí člověk přistoupit individuálně a každé dítě pochválit. Není to těžké, protože u všech jsem našel obrovský zájem a chuť něco vyfotografovat a hlavně vidět svýma očima to, co je momentálně v nemocnici obklopuje, nebo po čem touží, a co dospělému, hlavně zdravému dospělému, zpravidla unikne. Veřejnost mohla ve výstavní síni Novoměstské radnice zhlédnout opravdu vynikající práce, vezmeme-li v  úvahu, že vznikaly v  průběhu zápasu svážnou nemocí. Zvlášť bych pochválil Jirku Šimůnka, jeho fotografické pokusy jsme s mými studenty celý rok pozorovali. Jirka si zvolil téma "život na sídlišti", ale má rád také zvířata a chtěl je fotografovat. Asistentky sním jezdily do zoologické zahrady nebo do hřebčína. Samozřejmě v  tomto projektu nepracuji jenom já, já jsem tím garantem a supervizorem, ale bez mých studentů - Marie, Elišky, Aleny, Radky a Davida z Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v  Opavě - bych sám nic nezmohl. Za tu pomoc je moc chválím!

Byl to přínos i pro ně? Jací jsou vlastně vaši studenti? Mohou v  dnešním světě objevit něco opravdového, jako jste to kdysi objevil vy sám? Co jim radíte? Čím je vybavujete, než se vydají na svou samostatnou tvůrčí cestu?

Přiznám se vám, že na své studenty nedám dopustit. Jsou stejně kreativní jako jsme byli kdysi my a stejně tak přistupují k životu. Mají však jiné podmínky, jsou v  jiné situaci a té se musí přizpůsobit. Jsou to však lidé mimořádně citliví, vzdělaní, jazykově vybavení a ze své vlastní podstaty svobodní. Vyrůstají ve svobodném světě, který je před nimi otevřen, nemusí si na nic hrát, mít dvě tváře. A co jim radím? Čím blíž půjdete k lidem, čím hlouběji se do svého tématu ponoříte, tím lépe! Jen nezůstat na povrchu, ale dostat se jakoby dovnitř, do hloubky?

Máte pokračovatele ve své vlastní rodině?

Moje dcera se "nepotatila", ale "pomamila". Věnuje se, jako má žena, hudbě. Stala se z ní vynikající sólová flétnistka.

Fotografie kdysi způsobila úplnou revoluci ve výtvarném umění. Obraz přestal být popisný, uvolnily se tvary i barvy - myslíte, že něco podobného čeká i fotografii? Nebo už v  době digitálních fotoaparátů všechny své možnosti vyčerpala?

To určitě ne. Fotografie je podle mne v  současné době na svém vrcholu. Když to řeknu doslova, tak úplně zlidověla. Je velice dostupná a fotoaparáty jsou dnes tak jednoduché a lehce ovladatelné, že fotografovat snad může každý, aniž by měl nějaké technické znalosti. Zdá se mi také, že fotografie začíná samotné malířství "nahrazovat". Spousta malířů sahá po fotografickém aparátu, uvědomili si asi, že je zbytečné něco pracně malovat, když to mohou jednoduše vyfotografovat. Nedávno byla v  Praze v  galerii U kamenného zvonu výstava současného anglického umění a ze dvou třetin to byly fotografie.

Vraťme se k vašim snímkům. Díky tomu, že jsou tak dokonalé a opravdové, jste v  posledním desetiletí vystavoval a cestoval téměř po celém světě. Co jste tam pro sebe objevil?

Že život je v  podstatě všude stejný. Obyvatelé planety mají obdobné starosti: jak vydělat na živobytí, jak přežít. Samozřejmě je to ovlivněno kulturou, náboženstvím, celkovým přístupem k životu. Radosti a starosti se však příliš nemění.

Nalezl jste někde další krajinu svého srdce?

Aby si člověk uměl vážil toho, co má doma, musí poznat svět a já ho v  poslední době procestoval od Japonska přes Čínu, Sibiř, evropský kontinent až po Ameriku. Jestli jsem někde rád, pak je to Francie. Z každé své cesty se ale rád vracím domů. Nejšťastnější jsem v  Sovinci, tam jsem vyrostl a prožil podstatnou část života.

Slyšela jsem, že bydlíte na bývalé faře.

Kdysi to fara byla, ale co já pamatuji, tak už sloužila jako škola. Já vyrostl v  sousední vesnici, ale když jsem vystudoval pedagogickou fakultu v  Olomouci, právě v  ní jsem začal učit a bydlet. Je to místo, kde se cítím velmi dobře. Je zde "slyšet" i ticho a v  noci jsou vidět hvězdy. Blízko stojí středověký hrad a v  létě se v  něm koná mnoho kulturních akcí. Na jedné z nich se podílím i já. Každou sezónu je na hradě výstava některého dobrého výtvarníka.V loňském roce to byl profesor Jaroslav Róna, předtím skupina nejlepších keramiků, letos připravujeme výstavu objektů Aleše Lamra.

Co vaše fotografie, kam letos zamíří?

Zatím svou největší, retrospektivní výstavu mám právě v  Domě umění v  Ostravě (potrvá zde do konce dubna). Zachycuje mnohé, co jsem od  roku 1965 do loňska nafotografoval, a protože je putovní, příští rok se přestěhuje do Domu u kamenného zvonu v Praze. Zároveň mám deset menších výstav v  i různých galeriích po celé republice. Jak jsem to zvládl? Nejím, nespím?

Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa. Dokumentujete i život své vlastní rodiny? A máte alba pěkně roztříděná?

O to všechno se stará moje žena. Koupil jsem jí na to malý fotoaparát. Narozdíl ode mne fotí v  barvě a rodinné fotografie poctivě zakládá do alb.