číslo 17

vyšlo 17. 4. 2006

Jak to vidí

Jaroslav Vanča, básník, scenárista a pedagog

ZKRAJE TÝDNE

Vraťte mi mé kliky

Někdy se člověk nechá natolik zblbnout sdělovacími prostředky, že by jim pomalu i začal věřit. Tak třeba když nás nepřetržitě přesvědčují, že dřív bylo hůř. Asi je to tím, že z toho jsou ty sdělovací prostředky živy; kdyby psaly, že dřív bylo líp, tak by to každý bral za hotovou věc a hezky by si v  klidu vzpomínal a nic by k tomu nepotřeboval. Takhle, když se dozví, že líp je dneska, tak potom ty sdělovací prostředky sleduje s umanutou zvědavostí, aby mu konečně sdělily, v čem je to lepší, protože když se tak dívá na svůj život, má pocit, že je toho dobrého i toho druhého pořád tak nějak stejně.

Tuhle mě povinnost zavedla do míst na bývalé pražské periferii, kde jsem žil jako kluk. A když jsem té povinnosti učinil, jak se říká, zadost, tak jsem se vydal jen tak nazdařbůh konfrontovat sebe sama dnešního, zkušeného, s tím sebou samým minulým, malým a pitomým. Já vím, když říkám konfrontovat, zní to, jako bych dělal něco důležitého. Manželka těmto mým činnostem říká okounění či obejdování, a musím uznat, že to je možná přesnější, tedy alespoň co se týče pracovních výsledků nebo výstupů, jak se dnes hezky říká. Člověka ale zato leccos napadne.

Dům, kde jsme tehdy bydleli, dávno zbourali, z dnešního pohledu zbytečně, stále je tam proluka, ale to už je riziko bydlení ve městě. Ale ono už je to na venkově taky, někdo někde za mlada chytal čolky či lezl po stromech, chvíli neměl čas či ztratil přehled a tumáš: namísto remízku tu pro něj vybudovali novou dálnici, automobilku či jadernou elektrárnu. Inu, vydal jsem se podívat, stojí-li alespoň domy, v  nichž porůznu bydleli někteří z mých tehdejších kamarádů a spolužáků. Dost jich kupodivu ještě stálo, a v  některých z nich dokonce ještě přebývali normální nájemníci, ani bezdomovci ani bankovní úředníci. Tak jsem nalezl i dům, do něhož jsem chodíval za jedním tím kamarádem. A po zvyku - napříč desetiletími - bych býval vzal za domovní kliku. Kdyby tam ovšem nějaká byla. A tehdy na mne dolehlo plnou vahou vědomí té zapeklité změny. Píši zapeklité, protože nechci rovnou napsat, že změny k horšímu. Tu i onde na domech nikde žádné kliky, za které by se dalo vzít z venkovní strany. Jako v  blázinci, uvědomil jsem si, jenže jakoby těmi blázny jsme byli jen my, dlící venku. Vždyť to, sakra, říkám si, není přece tak historicky dlouho, co jsem tu bral za kliky a bez klíče a vchodového mikrofonu uskutečnil za odpoledne několik nevinně nečekaných návštěv. A přitom to tenkrát byla taková svérázná, umolousaná, problémová čtvrť, která se právě skrze svou špatnou pověst dokonce ocitla v  lidových písničkách. Ať mě tedy sdělovací prostředky nesdělují to, co sám vím, že se loupilo a mordovalo odjakživa, režim nerežim. Ať mi raději vysvětlí, proč se přesto dříve lidi cítili být sousedy a nepřipouštěli si takový strach před každým příchozím zvenčí. A propos, ta čtvrť bude brzy vypadat zgruntu jinak, bude mít novou, jak se říká, image. Pročež tam teď znovu bourají: staré, špinavé domy, pamatující ony písničky, budou nahrazeny novými, čistými, pro nové, čisté lidi, kteří sami už asi budou mít kliky jen zevnitř.

Takže bych teď rád, aby mi nějaký ten sdělovací prostředek stran těch zavřených dveří sdělil, čím je toto lepší, než to, co bylo. Cosi ve mně se prostě a naléhavě dožaduje návratu oněch klik a nezamčených dveří. Kdo z mocných kormidelníků naší současnosti tuhle mou touhu nepochopí, nepochopí zároveň cosi, co je jistě důležitější než já sám. A sdělovací prostředky nechť si blbnou samy sebe.