číslo 17

vyšlo 17. 4. 2006

Jak to vidí

Jindra Klímová, publicistka

MEDITACE JINDRY KLÍMOVÉ

Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Kakabusové a sluneční lidé

Když se před léty narodila mému známému dcera, řekl nad její postýlkou slova, která si pamatuji celý život. "Přál bych si, aby z ní vyrostl slunečný člověk." Bylo to tak krásné a obsažné vyjádření, že muselo zapadnout a vzklíčit. Teprve po letech jsem si uvědomila, že kolem sebe hledám ty slunečné lidi a že je mám ráda. Působí na mne. Jakým jsou kontrastem proti těm věčným škarohlídům, škodolibým kritikům a zarputilým mudrlantům o zkaženosti doby! Zdá se, bohužel, že těch druhých je víc, splývají totiž s množinou letargických, kteří mají tendenci přikyvovat a přisvědčovat právě tomu, s kým mluví. Láteříš? Přidám se. Pochybuješ? To já také. Bolí tě něco? A jak mě! Na rozdíl od takových sluneční lidé mají v  sobě zvláštní chemii, která vytváří vnitřní rovnováhu. Je to něco podobného jako souboj toho dobrého a špatného cholesterolu. Působí na zdravý úsudek a otevírá pohled do spleti souvislostí, protože nejenom koně mívají někdy klapky na očích.

Samozřejmě že na slunečné lidi i na ty, kteří se snaží být takovými, působí také vlivy negativní. Na mne například když čtu úvahy autorů, a to třeba i filozofů a spisovatelů, kteří sami tápou v  bahně poznávání, nikdy z něj nevybřednou, a tak přesvědčují kdekoho o tom, že svět je vlastně jen samé bahno. A my, nesvéprávní, v  něm. Přímo mě bolí, když jsem nucena vyslechnout si hospodské řeči, které urážejí, zkreslují, a přitom jsou na hony vzdálené poznání a pochopení toho, o čem mluví. Také na mne působí, když otevřu noviny a na každé stránce se dočtu o lidských hanebnostech. "Proč zaplňujete noviny jenom tím?" ptala jsem se jednou dokonce šéfredaktora. Odpověď byla stručná a třeskla jako rána z pušky. "Lidé to chtějí, dobře se to prodává."

Je to opravdu tak? Takové zprávy že člověka uspokojí? Ty že mu naznačují kde najít sílu rvát se se všemožnými nástrahami života? A nebo naopak mu chtějí naznačit, že to vůbec nestojí za to? Jak rozumím Václavu Havlovi, který věděl, že roznašeči "blbé nálady" jsou stejně nebezpeční jako zloději a rváči. Jsou to přece oni, kdo způsobují, že ztrácíme schopnost pochválit a povzbudit. Média by mohla přinášet uznání a dobré příklady stejnou měrou jako zprávy o negativních jevech. Ale neděje se tak. Dávají škarohlídům denně potřebný doping pro jejich mánii. Jsou to přece oni, kdo způsobují, že pomalu nebudeme vědět, co je národní hrdost, nepůjde-li jen a jen o sportovní vítězství! Jako by ostatního, čím se můžeme pochlubit, bylo málo: vědecké úspěchy, umění, skvělá výroba! Jsou to přece oni, kdo míří pomluvami na úspěšné, aniž by si dali otázku, zda by sami byli schopni vydržet tlak, odpovědnost, a přitom neztratit orientaci v  podnikatelském prostředí. Proč tedy také nejsou úspěšní?

Zdá se mi, že jedno se říct bojíme. Takovéto podhoubí je odpovědné za nevíru a nejistotu. Za nedůvěru ve státní orgány, v  poctivou snahu politiky, ve spravedlnost soudů a policie. Nevíra je zakořeněna v  nejasných zprávách o korupci politické elity při veřejných zakázkách. Přímo trčí ze zobecňování propletence policistů, a dokonce i státních zástupců s gangstery. Nevíra našla živnou půdu i v  rozšiřovaném povědomí, že soudy jsou nejen pomalé, ale rozsudky, které by měly být veřejnosti navýsost pochopitelné a poučné, se jeví jako velké otazníky. A nebo je to tak, že všeobecná atmosféra společnosti umožňuje přikládat na tenhle oheň další a další podvody? Takže pomalu nebudeme vědět, co je to čest povolání. Čest politika, novináře, vědce, policisty i pošťáka. Pomalu nebudeme pociťovat, co je to dobré svědomí a klidný spánek. Že by takoví byli všichni? Braňte se všichni poctiví! Včasná a bystrá kritika nežádoucího je samozřejmě nutná a potřebná, ale ta vypadá zcela jinak než vypouštění polopravd. Půl pravdy dokáže totiž být leckdy velkou lží. A kdo zachází s informacemi, měl by vědět, že je musí dávkovat pečlivě, prověřeně a přesně, aby působily v  dobrém a bez vedlejších účinků. Tak není divu, že na tomhle záhonu vyrostla jako tvrdošíjný plevel i neúcta ke konzumentovi. V  českých televizních stanicích si patrně říkají: náš divák snese všechno, určitě se bude dívat na bláboly VyVolených, na obměny tu více či méně přisprostlých Tele tele nebo Jen blbni! i na hloupé reklamy. Donutíme ho. A tak jsme už několik týdnů nuceni dívat se na spojené reklamy minerálky a ocenění Českého lva, pro které byli čeští herci zvučných jmen ochotní ze sebe udělat ani ne šašky, ale úplné blbečky. To už je v  médiích to poslední, ztráta úcty k divákovi a ke čtenáři.

Každý ví, že v  životě jsou chvíle, kdy je do dobré nálady daleko. Jsou tu vážné obavy o zdraví, strach o zaměstnání, finanční potíže, otázky lidských vztahů a teď i živelní pohroma. To všechno ale na světě vždycky bylo, je a bude. K rozumnému posouzení situace mohou pomoci dvě věci: ohlédnutí zpět, tedy jak, kde a co bylo dříve. A potom porovnání, jak, kde a co vyřešili jinde. Lidé si vždycky povídali o tom, jak je zle, ale moc dobře věděli, že by mohlo být daleko hůř. Dnes ale tři čtyři generace už nevědí, co představuje zažít válku, nabízí se nám otevřený svět, nestojíme fronty před obchody na každodenní samozřejmosti. A kdo není slepý, vidí, jak se za patnáct let změnila ta šedivá, dráty obehnaná zemička v  kvetoucí moderní zemi. Zahraniční diplomaté nás v  mnohém chválí. To ale neslyšíme. My jsme ti kakabusové, kteří mají stále nač si stěžovat. A jen ti sluneční lidé mezi námi vědí, že není nijak zle, že mohlo být ještě hůř, ale také že není tak dobře, aby nemohlo být lépe. A dovedou si říct: žít se musí!

Vnitřní vyrovnání člověka a z něho vyrůstající dobrou náladu nelze naordinovat. Myslím si ale, že je to věc životního tréninku. Lépe jsou na tom ti, kdo už dokázali něco překonat. Konzumace jenom toho špatného z novin, televize a lidských řečí kazí nejen náladu, ale i charakter. Dobrá nálada není samozřejmě všelék, ale je to obrovský stimul, aby se něco dělalo, aby se chtělo žít. A tak vám radím: všímejte si slunečných lidí! Ti to dovedou a jsou všude kolem nás.