číslo 18 |
|
vyšlo 24. 4. 2006 Dívejte se |
|
Pondělí 1. května, ČT 2, 21.05 Na sklonu 50. let se italská kinematografie opět vzepjala ke světovému uznání. Zasloužil se o to rovněž snímek Sladký život (1960), který uvozuje malou retrospektivu slavného italského tvůrce Federica Felliniho.
Mnohé záběry hraničí s podobenstvím o duchovním úpadku naší doby - stačí si vybavit vrtulník, který vytrvale krouží nad městem se zavěšenou sochou Ježíše nebo scénu vybičované hysterie kolem údajného zázraku. Mnohé scény se svým skandálním přídechem zapsaly do povědomí vděčného publika: za všechny připomínám aspoň pověstné koupání polonahé krásky v barokně vyzdobené fontáně di Trevi. Režisér zhýralé zbohatlické prostředí nazírá skrze postavu zdánlivě nezúčastněného reportéra (Marcello Mastroianni), jenž zde bloudí jako náhodný poutník, sám si uvědomující vlastní znepokojivou okoralost, citovou i mravní. A ve chvílích vystřízlivění zjišťuje, že není schopen odolávat pokušení: podílí se sladkém nicnedělání a pochybných, ponižujících zábavách, i jeho přitahují hromadné orgie, pořádané v kterési honosné vile. Jak Sladký život vydržel prověrku časem? Nejspíš jej budeme vnímat jako v lecčems těžkopádný, inscenačně přepjatý, snad i nudně vyprávěný. Ale výpověď neztrácí svou zaujatost. Kdysi pohoršovala sexuální nevázanost a provokativnost, zesměšnění náboženské strnulosti vzbudilo vášnivé diskuse nejen mezi italskými věřícími - někteří údové církve jej odmítali jako bezbožný, zatímco jiní jej hájili, nacházeli v něm opravdové křesťanské zaujetí, s jakým odsuzuje zpovrchnělé a mechanické provozování náboženských úkonů. Zato dnes může překvapit, že v jedné menších rolí se tu mihne Lex Barker, budoucí představitel Old Shatterhanda v sérii "mayovek". JAN JAROŠ |