číslo 18

vyšlo 24. 4. 2006

Televizní glosář

Trojí velikonoční konfrontace

O temných zákoutích filmových a televizních archivů, na něž v poslední době spoléhají Nova a Prima, byla na tomto místě řeč už před týdnem. Archivní exkurze však mají i světlé stránky. Každé nové uvedení minulé kvality je nejen vítaným programovým oživením, ale nabízí i dvojí konfrontaci - jednak se současným divákem, jednak se současným kontextem. Tři taková střetnutí s vlastní historií se odehrála, resp. vyvrcholila, na nedělní velikonoční obrazovce České televize.

Už před polednem se v posledním, desátém díle nazvaném Svatba uzavřely osudy dvou pařížských písařů, pánů Bouvarda a Pécucheta. Komediální seriál Byli jednou dva písaři patří k   divácky nejúspěšnější televizní klasice. Své postavení potvrdil i tentokrát. Zdánlivě dostatečným vysvětlením je prostý výčet osobností, které se podílely na jeho vzniku. Podstatnější než samotná účast Jána Roháče, Jaroslava Dietla, Miroslava Horníčka, Jiřího Sováka, Ester Krumbachové a mnoha dalších, se s    odstupem třiceti čtyř let zdá být způsob, jakým se všichni ujali adaptace Flaubertova románu. Srovnatelnou dávku improvizační lehkosti, osvobozeného humoru, umírněnosti nadsázky, stylové a žánrové čistoty, či - dnes zvlášť aktuálního - důsledného dodržení hranice dobrého vkusu, v dnešní produkci nenajdete. Ani náhodou.

Podobně nadčasové postavení jako "Písaři" mají mezi televizními archiváliemi o jedenáct let mladší Návštěvníci Oty Hofmana a Jindřicha Poláka. I oni ukončili svou zatím poslední osvětovou misi do dnešního televizního kontextu o letošních Velikonocích, kdy v nedělní podvečer uvedla ČT závěrečný díl Návrat do budoucnosti. Sumu léty prověřených záruk umocňuje v jejich případě opět humor, hravost a tvůrčí fantazie. Především jejich zásluhou dodnes vítězí nad technicky nesrovnatelně dokonalejší konkurencí.

Oba zmíněné seriály jsou sázkou na jistotu. Příkladem dramaturgické originality a programové invence je návrat třetího z  archivních titulů, které obohatily letošní nedělní velikonoční menu ČT. Autorský televizní film Vladimíra Drhy Restaurace byl zjevením už v době své dávné premiéry. Spolu s některými dalšími Drhovými opusy, případně některými díly Karla Smyczka a Víta Olmera, představovala právě Restaurace v poslední normalizační dekádě alternativu pokleslé televizní dramatické rutiny ve službách totalitní ideologie. Civilně stylizovaný komorní příběh pozdní lásky dvou Pražáků v brněnském exilu, neztratil dodnes nic ze své autentické sugestivity. Obdobné je (žel) i jeho dnešní postavení v aktuálním kontextu původní televizní dramatiky. Životní věrohodností a uměleckou pravdivostí hereckých výkonů Zdeny Hadrbolcové a Jiřího Samka, jištěných neokázalou režijní suverenitou a zprostředkovanou až neorealistickou kamerou Václava Myslivce, jej převyšuje stejně jako před třiadvaceti lety.

JAN SVAČINA